Tajný Element

21

O můj bože! Vy jste nejlepší! Skoro se mi chce brečet! Splnili jste mi sen, lásky! 10K přečtení a 1K votes! Tohle byl můj sen, když jsem začala psát. Děkuju, děkuju, děkujuuuuu <3333333333
______________________________________________________Temný tunel, kterým jsme šli bych si troufla nazvat nekonečným. Na tmu jsem si už celkem zvykla, takže jsem rozeznávala záda ostatních.
Někdo by si řekl: "jasně, co pochodeň ty blbko?", jenže není středověk- abych to upřesnila-, takže tu žádné pochodně nejsou.
,,Myslím, že vidím východ!" Zvolal někdo přede mnou.
Konečně. Řekla jsem si pro sebe.
Moje tělo si vyžadovalo odpočinek a hlava prokazovala mírnou dehydrataci.
Nevím, kolik bylo hodin, ale typla bych si, že už jdeme přes hodinu.
Když jsme vcházeli do tunelu, začalo se stmívat.
Byla jsem unavená tak, že jsem skoro usínala ve stoje.
Před sebou jsem uviděla slabé světlo. Bylo poznat, že venku už je tma.
Netrvalo dlouho a já vycházela z tunelu ven.
Chytla jsem se nabízené ruky od Dennyho.
,,Jak se cítíš?" Zeptal se, když mě vytáhl nahoru.
,,Jsem hrozně unavená."
,,To podle mě všichni."
Přikývla jsem.
,,Takže bando! Tady se utáboříme. Dnešní den byl velice...převratný a zítra nás čeká dlouhá cesta, takže bychom se měli pořádně vyspat."
Nikdo dlouho nezdržoval, takže jsme do několika minut všichni leželi na zemi s ohništěm uprostřed.
Já neměla sílu, jak fyzickou tak psychickou na to, abych poslouchala, o čem se ostatní baví, takže jsem se otočila na bok a spokojeně propadla do říše snů.

Probudilo mě funění, které se ozývalo nade mnou. Prudce jsem otevřela oči.
Nade mnou byla liška. Neveděla jsem co mám dělat. Jen jsem ležela, nehýbala se a nevydala ze sebe ani zvuk.
Liška se otočila a odcházela pryč.
Potichu jsem vydechla.
Liška se najednou prudce otočila. Její oči se vpíjely do těch mých. Měla nepřirozeně modré oči. Nepřirozené, ale krásné.
Rozběhla se a skočila na mě.
Unikl mi tichý výkřik.
Liška mi začala oblizovat obličej a já se začala smát.
Slyšíš mě?
Trhla jsem sebou. Liška ustala v pohybu a koukala se mi do očí.
Liv. Slyšíš?
,,To mluvíš ty?" Zeptala jsem se.
Liška mírně pokývala hlavou a slezla ze mě.
Musíš mi zkusit posílat myšlenky.
Zvedla jsem se do sedu. Byla jsem celá rozlámaná ze spánku na zemi, ale ignorovala jsem to. Soustředila jsem se, abych poslala myšlenku.
Takhle?
Výborně! Lišce se zablesklo v očích.
Počkat! Jak víš, jaké je mé jméno? Docela mě překvapilo, jak je jednoduché posílat myšlenky.
Poslala mne za tebou paní Raightonnová.
To všechno vysvětluje.
A tvé jméno?
Jsem Quingar. A pomůžu vám dostat se za Willem.
Přikývla jsem.
Pomalu jsem se postavila.
,,Vstávejte!" Křikla jsem na ostatní.
Denny jako první vystřelil do sedu. Ostatní se po něm pomalu začali zvedat.
,,Tohle je Quingar a pomůže nám dostat se za Willem, jak říkala ředitelka. " Oznámila jsem.
,,Ale tohle je liška." Ozvala se jedna blondýna. Její jméno mi bylo neznámé.
S Quingarem jsme si vyměnili pohledy.
Quingar se otočil směrem k blondýně a nehnutě se jí koukal do očí.
Výsledkem byl vytřeštěný pohled od blondýny.
,,O-on m-mluví." Vykoktala.
Přikývla jsem. Quingar se otočil a přiběhl zpátky ke mně.
,,Takže to bychom měli. Vyrazíme?" Koukla jsem se na Dennyho.
,,Jestli si někdo něco vytáhl z brašny, zbalte si to. Vydáme se na nejspíš dlouhou cestu." Řekl Denny.
Včera jsem byla tak unavená, že jsem se ani nepodívala do brašnu, kterou mi ředitelka dala.
Uvědomila jsem si, že mám docela žízeň, takže jsem otevřela brašnu ve snaze najít v ní nějakou záchranu.
V mé brašně byla dýka, která mě provázela už od dětství, (P.A. Tu, kterou dostala od táty. Tu jak jsem zmiňovala, když žila v lese. Doufám, že jste si vzpomněli. :D) mapa, malá deka a konečně láhev s vodou. Ošroubovala jsem víko a napila jsem se. Jenom trochu, protože jsem nevěděla, jak dlouhá cesta bude.

Trmáceli jsme se lesem bez jakékoliv známky života. Žádné zvířata, žádní lidi.
Quingar šel jako první a já hned za ním. Ostatní byli někde za mnou. Nezajímalo mě to.
Někdo se ocitl vedle mě. Gabriela.
,,Ty si vážně myslíš, že by mohl být dobrý?" Zeptala jsem se bez toho, abych se na ni podívala.
,,Ano."
,,Proboha, Gabrielo! Včera tě mohl zabít!" Zvýšila jsem hlas.
,,Nevěděl, že tam jsem!"
,,A co ostatní? To ti na nich nezáleží? To ti nezáleží na mě?" Poslední větu jsem skoro šeptala.
,,Cože? Záleží mi na tobě! Nevíš jak moc!" Prudce mě objala.
Objetí jsem jí neopětovala.
Možná to bylo hnusné, ale já Morgana nesnáším. Přece jen tak mezi námi, zabil mi rodiče.
Kvůli němu se můj život zbořil jako domeček z karet.
Kvůli němu jsem přišla o dětství.
O věci, které už nikdy nezažiju.
Třeba společné výlety s rodinou, prožívání vánočních svátků, narozenin, zcela obyčejné večery, kdy sedíte s rodinou v létě na zahradě a hrajete karty, nečekané návštěvy rodinných přátel a další drobnosti, které se pro vás stanou obvyklými.

Zbytek cesty probíhal v tichosti.
Z prvního místa jsem se přesunula na poslední a šla jsem dobré dva metry za ostatními.
Potřebovala jsem prostor.
Včera se toho událo hodně a já pořád nechápala, že se to vážně stalo.
Při pomyšlení, kdo všechno tam umřel jsem se roztřásla.
Znala jsem tam sotva dvanáct lidí a stejně mě pomyšlení na smrt ostatních způsobovalo úzkost.
Phillip.
Zajímalo by mě, jak se teď má. Jestli je v pořádku. Zajímalo by mě, jak to teď na akademii vypadá. Co se tam děje.
Jak to ředitelka zvládá. Musí pro to pro ni být šok.
Ten nepříjemný pocit, že je to moje vina pořád vzrůstal.
Jestli jde Morgan po mě, tak za to vlastně můžu já.
Kdyby mě našel už tehdy v sedmi letech, tohle by se nestalo.
Nic z toho by se nestalo.
Zajímalo by mě, co by mi udělal, kdyby mě tehdy našel.
Zabil by mě?
Unesl by mě?
Mučil by mě?
Mám takový pocit, že by udělal všechno z toho.
Třeba by to tak bylo lepší.
Kdybych tady teď nebyla.
______________________________________________________
Takže tohle byl opravdu díl o ničem a já se pokusím vám to vynahradit tím, že dneska napíšu ještě jeden díl. Nevím, jestli to zvládnu, ale tak uvidíme :D

Cya:3