Liv běžela lesem a zastavovala se u každého druhého keříku. Trochu zalitovala, že si nevzala brašnu. Velké bobule si strkala do kapes. A do kapuci od mikiny. Nikdy moc nejedla maso, takže byla spokojená s tím, co ukořistila. Zamířila zpět ke stromu.
Vyšlhat na strom už jí nedělalo takové potíže. Dostala se nahore celkem rychle. Snědla pár bobulí. Tyhle bobule znala. Byly maličké a stačilo jich málo sníst a člověk byl dostatečně najezen. Napila se vody a opřela se o větev.
O devět let později
Liv radostně běžela lesem. V ruce držela uloveného jednoho zajíce. Dneska se pořádně nají. Sice jedla masa vždycky málo, ale dneska na něj dostala docela chuť. Přeskočila vysoký pařez. Běžela a vítr jí foukal do zad. Rozfoukával jí vlasy. Skákala po heboučkém mechu. Bylo léto. Slunce krásně zářilo a les byl plný života. Ptáčci zpívali, zvířátka pobíhali všemi směry. Usmála se. Chtěla doběhnout k potoku, když zahlédla ušlapanou cestičku v dálce. Pomalu se k ní vydala. Po špičkách přišla k stromu a schovala se za něj. Opatrně nakoukla, když na stezce uviděla jít muže v kápi. Rozbušilo se jí srdce a do žil se jí vléval adrenalin. Moc dobře si ho pamatovala. To on zabil její rodiče. Zmocnil se jí vztek.
Zabíj ho!
Ozval se hlas v její hlavě.
Už skoro vykročila z úkrytu, ale pak se zastavila. Neuměla bojovat. Muž se pomalu otočil. Zalapala po dechu. Nic nezahlédl, tak se otočil zpět a odešel. Liv si oddechla. Po špičkách přeběhla k potoku a přeskočila ho. Zahlédla svůj strom. Doběhla k němu a rychle vyskákala nahoru. Opřela se o kmen a prudce vydechovala. Byla zmatená. Co tu ten chlap chce? Proč se vrátil? Nenajde mě? Co když mě objeví? Zabil by mě? Nebo zvládla bych se ubránit? Tyhle otázky jí proplouvaly hlavou. Zavřela oči. Propadla do hlubokého spánku.
Běžela jsem lesem. Mojím lesem! Je jenom můj! Skákala jsem bezstarostně po mechu a vdechovala čerstvý vzduch. Občas jsem zahlédla nějaký stín, ale nic jsem si z toho nedělala. Doběhla jsem ke svému stromu. Hořel. Nechápu to. Jak mohl jen tak začít hořet. Půda kolem něj byla netknutá. Chtěla jsem jít blíž, ale něco mě zastavilo. Byla to nějaká neviditelná bariera nebo cosi. Zkusila jsem to znovu. Nic. Nepustilo mě to. Odešla jsem pár kroků dozadu. Plnou parou vpřed jsem se rozběhla. Prudce jsem narazila do bariéry a ta mě odmrštila několik metrů zpátky. Sykla jsem, když jsem popadla na tvrdý kámen. Chytila jsem se za hlavu.
,,Ale ale ale! Copak tu to máme?" Zeptal se neznámý hlas. Zlomyslně se zasmál. Kdo to k čertu je??
Pak jsem ho zahlédla. Byl to celkem pohledný muž. Počkat! Vypadal spíš jako kluk, než muž. Měl hnědé vlasy a světle modré oči. Měl tak krásné oči. Awww. Zatřásla jsem hlavou a zamračila jsem se na něho.
,,Co jsi zač?" Procedila jsem mezi zuby.
,,Jsem tvůj nový ochránce, dovedu tě do akademie pro Strážce. Tam kam ty patříš." Řekl mile.
,,Zabil jsi mi rodiče! Nikam s tebou nejdu!" Zařvala jsem na ně.
Jeho pohled mě překvapil. Zatvářil se smutně, jakoby zklamaně. Nechápala jsem to.
,,Já tvé rodiče nezabil. To můj otec." Šeptl skoro neslyšně. Slovo OTEC vyslovil s takovou znechuceností až mě z toho přejel mráz po zádech.
,,Ty... Ty... Jsi je... Nezabil??" Vykoktala jsem. Zavrtěl hlavou.
Nic jsem na to neřekla.
,,Prosím. Pojď se mnou." Zašeptal a nastavil mi ruku....
V tu chvíli se Liv probudila. Prudce vydechovala. Pořád měla před sebou tvář toho kluka a slyšela jeho slova. Prosím. Pojď se mnou. Potřebovala si pročistit hlavu a uspořádat myšlenky. Běžela lesem. Stejně jako v tom snu...
______________________________________________________
Ahojky! 597 slov!
Další díl je tady! Sice to trochu trvalo, ale další díly snad budou brzo. Mám vymyšlený krásný úsek. Potěšíte mě "hvězdičkou" nebo pěkným komentářem. :D
ČTEŠ
Tajný Element
Fantasy,,Tvoje moc je větší, než si myslíš. Dokážeš velké věci." Dívka s neobvyklým nadáním musí zvládnout neobvyklé věci. Dokáže ustálit Elementy a nastolit rovnováhu? Klišé? Možná, ale já doufám, že každý příběh má něco odlišného od těch ostatních. 13...
