Hraničářka *POZASTAVENO*

Kapitola jedenáctá

Brzy ráno se ozvalo zaklepání na dveře pokoje, kde dosud spala Kaila. Trhla sebou v náhlém leknutí, ale záhy se zase uklidnila, když si uvědomila, že to bude jeden z jejích nových společníků, pravděpodobně Renan nebo Gandalf. K jejímu překvapení se ale ve dveřích objevila tvář jednoho z hobitů. Nevěděla, jak se jmenuje, byl to ten tlustší.
,,Co tu chcete?" zavrčela, ale zachovala si trochu slušnosti, aby mu vykala.
,,Ehm, posílá mě váš bratr. Za chvíli vyrážíme, koně jsou nachystaní. Pojďte si s námi dát snídani," odpověděl poněkud nervózně hobit.
,,Nemám hlad," řekla a zadívala se do stropu, ,,přijdu potom."
Slyšela už jen ,,dobře" a zaklapnutí dveří, než se opět rozhostilo ticho. Vzdychla a pomalu se posadila. Poprvé za několik dní se rozhodla odvázat si obvaz a zkontrolovat zranění. Ukázalo se, že bylo na čase, protože stehy jí pomalu začínaly zarůstat do masa, což mohlo vyústit v pořádné nepříjemnosti. Bude je muset co nejdřív vyndat...
Opět nohu zavázala a začala se oblékat. I když tvrdila opak, měla přeci jenom hlad, takže snídaně rozhodně nebyla od věci.

Když přišla dolů, všichni její společníci již vesele jedli. Nejspíš se všichni velice těšili na dobrodružství, jež je čeká. Jen ten tlustý hobit, který pro ni přišel, nevypadal moc šťastně, usrkával ze svého džbánku a ukusoval chleba a vypadal velice zamyšleně. Povzdechla si a zamířila pomalu k nim, přičemž cestou zastavila hostinskou, aby jí sdělila, co si dá k snídani. Došla ke stolu a posadila se na jedinou volnou židli mezi Renana a Driba.
,,To jsem rád, že jste se ukázala,'' prohodil Gandalf, který seděl naproti ní. Jen semkla rty a přisunula si taliř, který zrovna přinesla hostinská. Chléb a kousek vepřového, obvyklá snídaně někoho, kdo žije tak daleko od lidí a sám.
,,Zrovna probíráme, kudy bude nejlepší se dát. Jestli kolem hor nebo okolo, což by bylo samozřejmě delší, ale na druhou stranu bezpečnější,'' usmál se Dribo a podíval se na ni.
,,Hm,'' zabručela bez jakéhokoli zájmu.
,,Vypadá to, že se dáme tou rychlejší,'' pokračoval, aniž by dbal na to, že hraničářku to očividně vůbec nezajímá. Odpovědí mu byl její zlostný pohled a další zavrčení, načež už byl zticha a raději se věnoval ostatním.

,,Když už jsme tu všichni, musím vám oznámit jednu nepříjemnou zprávu,'' začal Gandalf. Když si byl jist, že ho poslouchají opravdu všichni, pokračoval: ,,Dostal jsem zprávu, že se na Erebor chystá armáda skřetů. Jiní pronikli do Eriadoru a Temný hvozd je plně v moci zla. Pevnost v Dol Gulduru je opět obsazena temnými silami a Rohan také není v bezpečí. Jediné bezpečné místo je teď Gondor, ale i tam se brzy dostanou.'' Chvíli si prohlížel čtyři obličeje plné děsu a jeden naprosto bez emocí, než se rozhodl dokončit svou promluvu. ,,Proto je teď nutné, abychom co nejdříve našli nejen prsten, ale i úkryt Pána zla a oba je zničili.''
,,Takže Sauron stále žije?'' zeptala se jen tak bez obalu jediná ze skupiny, která byla schopna slov.
,,Vypadá to, že ano,'' odpověděl čaroděj a semkl rty. ,,Tudíž nesmíme již zmeškat ani okamžik. Vyrážíme do Minas Tirith!''
,,A co snídaně?''ozval se Pantaleon.
,,Budete se dnes muset obejít bez ní, můj milý hobite,'' pousmál se Gandalf a zvedl se ze své židle.
,,Erebor je v nebezpečí?'' zahřímal mladý trpaslík. ,,Musím se tam vrátit!''
,,A čemu tím pomůžete?'' podíval se na něj Bílý čaroděj. ,,Nebojte se, varoval jsem je, jsou připraveni. Ničemu byste tam nepomohl, mistře trpaslíku.''
,,A co Kraj?Hobitín? Budou v bezpečí?'' strachoval se Dribo. Nikdy by si nepomyslel, že se zlo dostane i do jeho rodné země, že budou hobiti čelit nepříteli, kterého znali jen z pohádek a vyprávění. Tak mírumilovná stvoření, že by měla bojovat s krvelačnými bestiemi?
,,Pokud budeme úspěšní, pak ano.'' Čaroděj se otočil a zamířil ke dveřím, zatímco ho ostatní neochotně následovali.
,,Co naše matka?'' pošeptal Renan směrem ke své sestře.
,,I kdybys ji chtěl ochránit, nebudeš stačit na hordu skřetů. Nemluvě o tom, že už teď může být pozdě,'' odpověděla mu a on pochopil, že emoce, které kdysi pohřbila tak hluboko do svého nitra, v ní jen tak neprobudí. Už nic neřekl, jen ji mlčky následoval ven.

Tři velcí koně a tři poníci byli již nachystaní a osedlaní, stačilo je pouze obtěžkat zavazadly a mohli vyrazit na nebezpečnou cestu do hlavního města Gondoru, do Minas Tirith.

,,Pokud máme tuhle cestu přežít úplně všichni, hodilo by se mít zbraně,'' poznamenala Kaila směrem ke Gandalfovi. Její slova byla samozřejmě mířena na hobity a na Renana. Ani jeden z nich neuměl zacházet s mečem ani ničím jiným.
,,Prozatím postačí, když ozbrojíte alespoň svého bratra, o ty dva se postarám,'' odpověděl. Měla pravdu, beze zbraní daleko nedojdou. Sledoval hraničářku, kterak podává svému sourozenci svůj luk i toulec se šípy a také dýku, když ho náhle někdo zatahal za rukáv. Podíval se dolů a spatřil Driba, jenž v rukou svíral čepel, která mu byla velice povědomá.
,,Nedělejte si starosti, Gandalfe,'' špitl, ,,mám tohle. Vzal jsem to z truhly po starém Pytlíkovi.''
,,Ach ano, Bilbovo Žihadlo,'' usmál se a poplácal ho po rameni. Bralovská krev nedovolila mladému půlčíkovi odejít bez tohoto artefaktu. Možná to bylo dobře, i když s čepelí nejspíš neuměl zacházet. Ostatně, Bilbo kdysi také ne a žije dodnes.
,,Jedeme!'' Kailin hlas jej vytrhl z myšlenek. Zamračil se a nasedl na svého koně. Vyrazili směrem k Minas Tirith.