Hraničářka *POZASTAVENO*

Kapitola sedmá

Glasur se ujal vedení, což se Kaile nelíbilo. Musela ale uznat, že jedině on teď ví, kam jít. Jel s Renanem na jeho koni, který byl dost silný na to, aby je nesl oba.
,,A na co nás vlastně potřebuje nějaký čaroděj? Zrovna nás," zeptala se trpaslíka.
,,Znáte příběh jistého hobita jménem Frodo Pytlík?" začal.
,,Jistě, že znám. Kdo v celé Středozemi by neznal?"
,,Dobře, tudíž víte, že existoval nějakej prsten a ten on zničil," pokračoval. Kaila přikývla a zatím vůbec nechápala, jak to souvisí s nimi.
,,No a teď se zdá, že je tu další prsten a naším úkolem je najít ho a nejspíš i zničit," dokončil.
,,Promiňte, jestli to chápu dobře," ozval se Renan, ,,felčar, hraničářka a trpaslík jsou pověřeni tímto úkolem a nikoho nezajímá, že o tom nic nevíme. Nevíme, kde ten prsten je, jestli vůbec existuje, ani jak ho zničit, pokud ho tedy najdeme, o čemž silně pochybuji."
,,Řekl jste to zcela správně, pane Renane. Jen asi ještě nevíte, že se k nám přidá hobit a elf. Hobit, ten nesmí chybět v žádném dobrodružství, které Velký čaroděj zorganizuje," usmál se Glasur.
,,Proč zrovna my?" zabručela hraničářka. Nelíbilo se jí to a raději by se vrátila ke svému řemeslu.
,,Jsme potomky dávných hrdinů," odvětil mladý trpaslík.
,,Promiňte?" vyhrkl se smíchem Renan.
,,Nevím, takhle mi to bylo řečeno, já vás neznám, drazí přátelé," zamručel a raději se věnoval cestě.
,,Kam to vůbec jedeme?" ozval se opět mladší ze sourozenců.
,,Do Helmova Žlebu. Buďto tam na nás už budou čekat, nebo počkáme my na ně."
,,Blázníte?" Kaila zněla poněkud rozčíleně. ,,Je to čtyři dny cesty a my nemáme ani kus chleba!"
,,Já ano," zazubil se trpaslík, ,,a cestou jistě narazíme na nějaký hostinec."
,,Sem s tím, mám hlad jako vlk!" křikl potěšeně Renan. Nikdy si nepomyslel, že tak rád uslyší o chlebu. A ještě víc se mu líbilo, když mu kus spočinul v nachystaných dlaních, které natáhl před trpaslíka.
,,Dobrou chuť přeju," ušklíbl se vesele a hodil kus i Kaile, která jela za nimi.
Chleba chytila, ale nesnědla. Ukryla ho do své brašny na horší časy. Pokud ji život hraničářky něco naučil, bylo to to, že je lepší jídlem šetřit, než ho sníst všechno naráz.

Projížděli travnatými pláněmi s trávou tak vysokou, že by se v ní snadno ztratil celý trpaslík. Sem tam se objevil velký balvan a sem tam zase nějaký menší jehličnan. Poslední den před příjezdem do Isengardu u jednoho takového jehličnanu rozbili tábor a rozdělali oheň.
Oba muži byli vyhládlí, protože Renan nikdy moc necestoval a hluboko do kapsy také nikdy neměl a Glasur byl trpaslík a ti jedí hodně a rádi. Jen Kaila snášela hlad o něco lépe, byla zvyklá. Bochník chleba, který nesl Glasur došel už předchozího dne a od té doby nejedli, protože v takovéhle pustině se nikomu z nich nepodařilo ulovit ani králíka. Jediní, kdo neměli hlad, byli koně. Trávy měli všude dostatek a každý den se nakrmili, jak nejvíc mohli.

,,Začínám mít docela hlad," zamručel podrážděně Glasur. ,,Už abychom tam byli."
,,Souhlasím, takhle prázdný žaludek jsem neměl už hodně dlouho," odpověděl Renan a natáhl ruce k ohni, aby si je ohřál. Už se stmívalo a spolu se světlem mizelo i teplo. V této části země nejsou noci tak chladné jako třeba jinde, ale ani teplé, proto je dobré mít oheň, pokud je to bezpečné.
,,Divím se, že nás ještě nepřepadli skřeti," zamumlala Kaila a rozložila si deku. Dnes v noci nebyla pověřena hlídkou, což ji sice potěšilo, ale zároveň naplnilo hrůzou. Co kdyby ti dva něco přehlédli? Skřeti i vrrci se dovedou plížit potichu, když chtějí a co teprve temné stíny?
I když se snažila co nejdéle zůstat vzhůru, únava několika dnů ji přemohla a usnula po boku svého bratra, zatímco trpaslík podřimoval na stráži.