Hraničářka *POZASTAVENO*

Kapitola třetí

Podivná cizinka seděla na posteli ve svém pokoji, který si na tu noc zaplatila a těšila se na první noc po dlouhé době, kdy se bude moci v klidu vyspat. Byla to hraničářka ze severu, která pobíjela osamocené skřety, jež potkala. Cestovala sama, takže větším skřetím skupinám se vyhýbala nebo, když měla příležitost, je střílela z dálky.

Její plášť byl spolu s lukem i toulcem položený na stolku a meč si opřela o svou postel, kdyby ho náhodou potřebovala. Zula si kožené boty a sundala kalhoty, aby zkontrolovala své zranění. Rychle se zatnutými zuby odmotala špinavou látku, která jí posloužila jako improvizovaný obvaz, a odhalila tak rozšklebenou ránu na svém stehně, jenž nemohla vzniknout jinak než seknutím meče.

,,Sakra," zaklela a dotkla se okrajů. Pokud rychle nenajde felčara, nejspíš zemře na rozsáhlou infekci. Hrábla do své brašny a vytáhla dřevěnou krabičku s mastí podobnou sádlu. Dostala ji kdysi dávno od poutníka, kterého potkala na svých cestách a kterému darovala bochník chleba. Nabrala si trochu na ukazováček a vtiskla ji do rány, přičemž skoro vykřikla bolestí, ale včas se ovládla. Zalapala po dechu a tlumeně zaúpěla, protože bolest byla vskutku nesnesitelná. Položila se na postel a oddechovala, ale vyrušilo ji zaklepání na těžké dubové dveře. S cuknutím se posadila a hrábla po meči. Napjatě sledovala, jak se dveře otevírají a čekala, kdo se v nich objeví. Dole byl stále hluk, něco se slavilo a do teď se odsud ozýval, takže o skřeta nejspíš nešlo, jinak by tam zavládlo mrtvé ticho. A navíc, skřet by přece neklepal. Ovšem obezřetnosti není nikdy nazbyt, pokud je člověk vychován v krajích, kde vládne smrt. Nejednou se ji pokusil zabít nějaký osamocený člověk.

Dveře se otevřely jen na malou škvírku, kterou nemohla vidět, kdo to je.
,,Můžu dál?" ozval se mužský hlas, který moc dobře znala. Neváhala ani chvíli, pustila jílec svého meče a vstala.
,,Renane?" vyhrkla. Jeho by tu nikdy nečekala...
,,Tak jsi to ty," vydechl a otevřel tak, aby mohl projít.
,,Co tady děláš?" zeptala se a krátce jej objala.
,,Co tady děláš TY? Nemáš být u hranic?" opáčil.
,,To ano, ale musela jsem do vesnice," odpověděla a ukázala na svou nohu.
,,Proboha," protočil oči. U své sestry byl na podobná zranění více než zvyklý a nejednou jí zachraňoval život.
,,Narazila jsem na skupinu pěti skřetů. Myslela jsem, že je zvládnu...vlastně ano, zvládla jsem je. Ale jeden z nich mne stihl zranit. Uděláš s tím něco?"

Renan beze slova kývl a sundal svou brašnu, kde uchovával bylinky, masti a obvazy. Živil se jako léčitel.
,,Měla bys toho nechat," prohodil.
Změřila si ho svýma hnědýma očima a promluvila: ,,Nemám kam jít. Moc dobře to víš."
,,Kailo, to byla nehoda, nemůžou tě z toho obviňovat věčně! Je to už pět let..."
,,Měla jsem dávat pozor, nic by se nestalo, všichni bychom měli normální život," namítla. Stále se vinila z události, kvůli které musela odejít od rodiny a žít sama mimo lidskou společnost.
,,Už dost. Nemluvme o tom, dlouho jsem tě neviděl, tak vyprávěj, jak to vypadá v horách a lesích?" usmál se a konečně našel mast, kterou hledal.
,,Hodně bledě. Je jich stále víc, bojím se, že zlo znovu povstane. Dokonce se šušká, že se vrátil Bílý čaroděj. Je to vážné, bratře a navíc...JAU! Dávej pozor!" zasyčela, když jí ošetřoval ránu.
,,Omlouvám se, tak sebou tak necukej," zabručel a sáhl po jehle. Udělal pár stehů, zatímco Kaila zatínala zuby a nakonec se natáhl pro čistý obvaz.
V tu chvíli se zespodu ozval křik mužů, rozbité nádobí a skřeky, které Kaila znala až příliš dobře.
,,Skřeti," vydechla. ,,Pospěš si, musíme pryč!"
,,Já se snažím, nehýbej se, jinak to nebude držet." Naléhavost v jeho hlase nešla přeslechnout.
,,Zamkni," nařídila hraničářka. Mladší bratr zanechal obvazování, vyskočil a zamkl dveře. Ona sama si mezitím nohu dovázala a natáhla si kalhoty a obula boty. Popadla plášť, toulec, luk i meč a vše si připevnila k tělu. Renan mezitím zabarikádoval dveře dřevěným nábytkem a nakonec stanul po boku své sestry.
,,Co teď?" zeptal se.
,,Budeme bojovat," zamumlala a upřela pohled na dveře. Byla si vědoma toho, že bude muset ochránit nejen sebe, ale i bratra, jelikož on držel v ruce naposledy něco ostrého při sekání dříví. O meči ani nemluvě.

Z vedlejšího pokoje se ozval vylekaný výkřik jednoho z mužů.
Jsou blízko, prolétlo jí hlavou.
,,Kailo," sykl Renan. Žena se otočila k oknu, u kterého stál a po chvilce pochopila, co jí chtěl říct. ,,Jsou tam tři," řekl.
Kaila přikývla a podala mu dýku, kterou měla v botě. ,,Počkej tady, vyřídím je. Kdyby se sem dostali, skoč dolů." Semkla rty, vylezla do otevřeného okna a skočila mezi nestvůry.

Renan vykoukl ven, jak se jeho sestra obratně ohání mečem a málem si nevšiml, že se skřeti dobývají i k němu. Na poslední chvíli zaregistroval šavli, jenž jen tak tak minula jeho hlavu. Neváhal ani chvíli, skočil a žuchnul na tvrdou zem před krčmou. Poslední skřet, který zbýval, se svalil hned vedle něj s Kailiným mečem stále zaraženým v zádech. Jednou nohou ho přidupla a meč vytáhla, pak pomohla bratrovi ze země a sama se zapotácela.
,,Potřebujeme koně, počkej tady," chytl ji za ramena a pevně stiskl. Moc dobře věděl, že se svým zraněním už dlouho nevydrží, proto vběhl do stájí a vyvedl první dva koně, jež mu přišli pod ruku.
,,Nasedej, pomůžu ti," křičel za běhu s hnědým hřebcem a černou klisnou za zády.