Hraničářka *POZASTAVENO*

Kapitola třináctá

,,Pusťte mě!'' křikl Dribo, vyděšený k smrti. Co s ním teď bude? Zabijí ho? Roztrhají zaživa?

,,Přestaň pištět, skrčku!'' okřikl ho ohyzdný skřet, který jej táhl za sebou na ušmudlaném provaze, jenž měl ubohý hobit omotaný kolem krku.

,,Prosím, nechte mě být,'' zaskučel. Kdyby mohl, rozbrečel by se zoufalstvím, ale byl tak vystrašený, že to zkrátka nešlo.

,,Tak poslouchej, ty ufňukanej, všivej, mrňavej zmetku!'' zasyčel ten skřet a škubnutím provazu jej donutil padnout na kolena. ,,Co tady chce ten čaroděj?! Proč je tady?! A kam vede tu vaši smradlavou výpravu?!''

Dribo strnul a jeho zoufalství bylo to tam. Pochopil, že právě toto je ta chvíle, kdy musí držet jazyk za zuby, ať už se bude dít cokoli. Byla to taková typická klišé scéna z jeho dobrodružných knih, kdy hlavní hrdina podstoupil spoustu utrpení a ani nehlesl, jen aby udržel své přátele v bezpečí. A teď byl v té situaci on. Ale jsou jeho přátelé stále naživu? Hraničářka padla, viděl to na vlastní oči. A když padla ona, proč ne třeba Pat? Má cenu nechat se mučit, když možná není, koho by tím zachraňoval?

,,Tak budeš mluvit nebo ne?!'' křikl skřet naštvaně. Kolem něj stálo asi šest dalších a cenili na něj svoje zkažené zuby.

,,Ne!'' řekl pevně. I kdyby byli mrtví, nezradí je.

,,Tak tě k tomu přinutíme.'' Skřetův smích vyvolal hobitovi husí kůži a musel se oklepat. Kdyby tak měl u sebe Žihadlo... Bohužel pro něj mu mečík vyklouzl z rukou ještě dřív, než ho unesli.

,,Nic vám neřeknu,'' špitl. Snažil se znít neohroženě a pevně, ale hlas se mu klepal a přeskakoval. Malý půlčík klečící na zemi mezi skřety přímo vybízel ke kopancům a jeho drzost je ještě více vyprovokovala. Schytal asi čtyři, než se choulil do klubíčka na tvrdé zemi a ztěžka oddychoval a sténal.

,,Tak kam má čaroděj namířeno?!'' vykřikl znovu skřet a škubl za provaz ve své ruce. Dribovi se zařízl do kůže na krku a sedřel mu ji. Projela jím další vlna bolesti, ale stále zarputile mlčel. Z úst mu vycházely pouze steny a hlasité oddechy.

,,Nic vám neřeknu,'' zopakoval tak tiše, že sotva sám sebe slyšel, ale skřetům to očividně stačilo, protože jeden z nich vytasil svou dýku.

,,Budeš mluvit, o to se už postaráme,'' zasmál se krutým smíchem a prohlédl si ostří ve své ruce. Hobit nahlas polkl a sledoval skřeta s dýkou v ruce. Blížil se k němu pomalu, opravdu pomalu, a šklebil se tak, že půlčíkovi přejel mráz po zádech. Na té potvoře bylo doslova vidět, jak si užívá hobitova muka a bolest a hlavně jeho vyděšený výraz v očekávání bolesti či dokonce smrti. Toho, že malý Dribo náhle překvapeně zalapal po dechu, si nejspíš nevšiml, což bylo možná dobře. Kvičení svých druhů ale přehlédnout nemohl. Padl do prachu vedle hobita dřív, než si vůbec uvědomil, co se děje. Jen Dribo si mohl všimnout skupinky šesti jezdců a Gandalfa, kteří pobili všechny jeho trýznitele.

,,Gandalfe!'' zaskučel a pokusil se vstát, avšak jeho svázané ruce mu moc nepomohly. Naštěstí, ihned po zabití posledního skřeta, k němu přiskočil jeden z rytířů a zatímco čaroděj seskakoval z koně, přeřezal onen muž všechny provazy, kterými byl půlčík svázaný. Nesmírně se mu ulevilo, že je opět volný a rukama si mnul všechna provazem spálená místa.

,,Jste v pořádku, příteli?'' zeptal se starostlivě Gandalf a jediným pohledem si jej prohlédl od hlavy až k patě.

Dribo se pousmál. Byl rád, že se o něj někdo bál, ale hlavně byl rád, že je živý a zdravý. ,,Jsem jen trochu potlučený, ale jinak-''

,,Co jste jim řekl?'' přerušil ho čaroděj poněkud naléhavěji.

Dribo, zmatený náhlou ztrátou zájmu o jeho vlastní zdraví, se zatvářil nejprve nechápavě, potom již značně naštvaně. Jak si ten zatracený čaroděj může myslet, že by jim cokoli prozradil? Že by zradil své přátele?

,,Nic,'' řekl a zamračil se. ,,Neřekl jsem jim ani slovo, proto jsem taky skončil takhle.''

,,No dobrá tedy, pojedeme,'' řekl a rozhlédl se po pěti mrtvých tělech, zda se některé ještě nehýbe.

Dribo si za pomoci jednoho z mužů vylezl do sedla Gandalfova koně, hned před čaroděje. Mnul si svá zraněná zápěstí a snažil se nevnímat bolest, která jimi projížděla až k loktům.

,,Jsem rád, že jste v pořádku,'' řekl Gandalf tak blízko jeho ucha, že cítil jeho teplý dech na zátylku.

,, Děkuji,'' odpověděl tichým hláskem. Neděkoval ani tak za jeho starost, jako za svůj vlastní život. Chytil se hřívy hnědáka, na kterém oba seděli, a těšil se, až se opět uvidí s Patem. Jistě má o něj už starost...