Hraničářka *POZASTAVENO*

Kapitola devatenáctá

Prožívala tu noční můru stále znovu a znovu.
I když to měla zakázané, trénovala šerm ve staré stodole, oháněla se mečem proti svému soupeři, jímž byl starý strašák opřený o dřevěný kůl. Bylo jí už sedmnáct let, nechápala, proč jí rodiče neustále zakazovali dotýkat se zbraní a nutili ji k ženským pracím, jako je vyšívání, praní, obracení sena a okopávání brambor. Toužila po něčem úplně jiném. Toužila bojovat, ochraňovat svou vesnici před zlými silami. Ale to se prý na dívku nesluší. Správné děvče má být poslušnou manželkou, dokonalou matkou kupy dětí a nejlépe i oddanou služkou.
Tak chodila trénovat tajně do staré polorozpadlé stodoly na kraji vesnice. Tehdy již věděla, že její matka s otcem nejsou její praví rodiče, ale nijak zvlášť ji to netrápilo. Vychovali ji, byla spokojená a nikdy nemuseli živořit. To, že jí nedovolovali zbraně, byla jen malichernost. Měla své adoptivní rodiče ráda, ale to, že se svou mladší nevlastní sestrou Corou se neměly příliš v lásce, nebylo žádným tajemstvím. Nikdy k ní ale nepociťovala takovou nenávist, aby jí úmyslně ublížila. Taková Kaila nebyla.
Toho dne, jako vždy, když měla chvíli volna, byla ve stodole a oháněla se mečem. Měla pocit, že jí to konečně začíná jít lépe, ale věděla, že strašák z pole není plnohodnotný soupeř. I tak si na něm ale mohla natrénovat nějaké základní pohyby. Byla zrovna v tom největším zápalu boje, takže si nevšimla, že se vrata stodoly nepatrně pootevřely a dovnitř vklouzla drobná postava. Soustředila se jen na to, aby strašákovi způsobila smrtelná zranění a mávala mečem do všech stran. Když zaslechla ten hlásek, málem vyskočila z kůže.
,,Řeknu to mámě!'' zakvičela Cora, která se do stodoly nepozorovaně připlížila. Kaila se leknutím otočila. Bohužel i s mečem v ruce, a to zrovna ve chvíli, kdy se chystala seknout do figuríny. Než si uvědomila, co se děje, bylo pozdě. 

Ve chvíli, kdy se meč dotknul dívčina těla, se hraničářka leknutím probudila a prudce se posadila. Už zase ten strašný sen. Ne, to nebyl sen. Byla to vzpomínka. Tehdy Cora padla na zem s rozseknutým bokem, ze kterého valila krev, ale byla ještě naživu. Kaila neváhala ani sekundu, zahodila meč, strhla ze sebe košili a přitiskla ji dívce na ránu. Cora ale začala vykašlávat krev. Její oči se na Kailu dívaly s němou prosbou o pomoc, veškerá nenávist jako by se vytratila.
,,Vydrž,'' hlesla Kaila. Zvedla dívku do náruče a utíkala směrem do vesnice. Děvče, i když bylo drobounké, bylo na mladou Kailu příliš těžké, ale i tak s ní běžela, jak nejrychleji dokázala. Naštěstí pro ni byla vesnice malá a felčar bydlel jen co by kamenem dohodil od prašné cestičky, která vedla ke stodole. Vběhla do jeho chalupy a s křikem o pomoc sestru položila na dřevěný stůl v jeho kuchyni. Objevil se téměř hned. Když ale Kaila pohlédla na svou nevlastní sestru, dívala se jen do prázdných očí, které už v sobě neměly sebemenší jiskru života. Najednou pocítila nutkavou potřebu zvracet, plakat a křičet. Ještě téhož dne byla z vesnice vypovězena. Přiznala se, říkala, že to byla nehoda, ale co to bylo platné? Cořin život už to nevrátí. Vyhnali ji, ale kdyby to neudělali, odešla by sama. Odešla pryč od lidí, putovala na sever a učila se bojovat. Jediný, kdo tehdy stál při ní, byl Renan. Ano, taky ji jistý čas nenáviděl, vždyť zabila jeho sestru, ale on byl člověk, který se na věci dokázal dívat objektivně a Kaile věřil její verzi příběhu. Chtěl, aby byla za svůj čin potrestána, to ano, ale nechtěl, aby navždy zmizela z jejich vesnice i životů. 

Kaila se neochotně zvedla z postele a pomalu přešla k nádobě s čistou vodou, kterou v ložnici měla, aby si opláchla zpocený obličej. Poté přistoupila k oknu a odhrnula závěsy, načež si uvědomila, že ještě ani nesvítalo. Oblékla si volnou tuniku, kterou zavázala v pase, a vyšla ven. Někteří sluhové již byli vzhůru a chodili palácem sem a tam. Hraničářka náhle zatoužila po teplé koupeli, odchytila tedy starou baculatou komornou, co šla zrovna okolo s tácem plným koláčků.
,,Dobré ráno, paní,'' usmála se komorná.
,,Dobré ráno,'' odpověděla. ,,Poslyš, mohl by mi někdo ukázat, kde bych se mohla vykoupat?''
,,Ale jistě, má paní, když chviličku vydržíte, hned za vámi někoho pošlu, jen co odnesu tenhle tác. Nabídněte si, jsou ještě teplé,'' řekla a znovu se mile usmála.
Kaila si vzala jeden z koláčků a také se usmála. Poděkovala a uklidila se zpět do své ložnice, kde vyčkávala na svou koupel.

Hraničářka ale nebyla jediná, kdo se toho dne probudil nezvykle brzy. Tmavovlasý elf Talindras, který teprve před několika dny připlul do Středozemě, byl na nohou již dávno před ní. Seděl v knihovně a pročítal staré svazky, které vyprávěly o největších hrdinech dávných let. Nikdy se mu ani nesnilo o tom, že by se do Středozemě podíval, narodil se sice ještě tady, ale ještě jako malé elfátko odplul s rodiči do Valinoru a o tomto místě slýchal jen z vyprávění starších. Považoval za obrovskou čest, že si Bílý čaroděj vybral zrovna jeho, aby s ním odplul a zúčastnil se nějaké důležité výpravy. Na elfa byl ještě velmi, velmi mladý, ale dospělosti již dosáhl.
Seděl u starých knih až do svítání, kdy jej vyrušilo zaklepání.
,,Dále,'' houkl a čekal, kdo se objeví ve dveřích. Byla to jen komorná.
,,Pane Talindrasi, je čas jít do Velké síně. Očekává vás zbytek vaší skupiny, abyste společně posnídali a probrali nějaké plány,'' oznámila.
,,Děkuji, hned jsem tam,'' odvětil. Byl již oblečený, nic jej tedy nezdržovalo a mohl rovnou vyrazit. O pár dveří vedle se z jedněch vynořila hraničářka a zamířila stejným směrem.
,,Madam!'' křikl a několika kroky ji doběhl.
,,Dobré ráno,'' řekla prostě. Voněla, jako by si zrovna dala voňavou koupel.
,,Dobré,'' zazubil se. ,,Smím vás doprovodit? Zřejmě jdeme oba do Velké síně,'' konstatoval.
,,Ale jistě,'' zamračila se Kaila. Neměla ale vůbec náladu si povídat.
,,Víte, strávil jsem teď několik hodin ponořen v knihách a-'' 
,,Kailo, počkejte,'' ozvalo se za nimi. K její úlevě to byl Renan, který ji svou přítomností zachránil od příliš komunikativního společníka.
,,Ah, dobré ráno, pane Renane,'' usmál se na něj elf. ,,Zrovna jsem chtěl vaší sestře vyprávět, co jsem se dozvěděl v jedné z knih, které jsem dnes pročítal.''
,,Jistě je to velmi zajímavé, ale mohli bychom si s Kailou promluvit o samotě? Je to naléhavé,'' odpověděl Renan.
,,Samozřejmě,'' pousmál se elf, ale bylo na něm vidět zklamání. Lidé zřejmě nejsou ti nejlepší společníci k nenuceným konverzacím, zkusí se raději spřátelit s hobity... Dál již pokračoval sám a nechal ty dva daleko za sebou.
,,Děje se něco?'' zeptala se zděšeně Kaila svého bratra.
,,Ne,'' zasmál se, ,,jen jsem tě chtěl zbavit společníka, o kterého jsi evidentně nestála.''
,,A za to ti děkuji,'' uchechtla se. ,,Ale pojďme, mám hlad jako vlk.''

Po snídani se všichni přesunuli do svých komnat, aby si sbalili své nejnutnější věci. Čekala je dlouhá, a pravděpodobně i nebezpečná, cesta k Osamělé Hoře. Kaila se rozloučila se svými znovunalezenými rodiči. Arwen nedokázala zadržet slzy, ale Aragorn své dceři popřál hodně štěstí a věřil, že to zvládne a v pořádku se vrátí domů. 
Krátce poté vyrazila sedmičlenná skupina na sever. Gandalf zahalený ve starých ušmudlaných hadrech na hnědém koni, dva lidští sourozenci na černých hřebcích, elf na bělákovi, trpaslík na hnědákovi a dva hobiti na malých chundelatých šedivých ponících. Každý měl nějakou zbraň a několik zavazadel, které tvořilo zejména jídlo, deky a nějaké náhradní oblečení.
Dribo s Pantaleonem se drželi vzadu. Pantaleon okusoval nějaké jablko a nedělal si starosti s tím, co bude, ale Driba stále neopustila jeho podivná skleslost. Vždycky toužil po dobrodružství, ale teď má jednoduše strach.
,,Pate, jak můžeš být tak bezstarostný?'' zeptal se sklíčeně.
,,Nemá cenu se strachovat dopředu, pane Dribo. Víte, v podstatě jdeme jen najít nějaký prsten a zničit ho. Ne v Mordoru, ale někde v bezpečí. Není se vlastně čeho bát. Krom skřetích tlup, které na nás mohou zaútočit. Ale přece zvládneme pár skřetů, ne?'' řekl a povzbudivě se usmál.
,,Snad máš pravdu, snad se neobjeví nějaký horší nepřítel...'' povzdechl si druhý půlčík. Věděl, že to nebude zdaleka tak jednoduché, jak si jeho přítel myslí.

Putovali celý den bez zastavení, ale nikomu to příliš nevadilo, neboť byli dobře odpočatí. Některé z nich (ty, kteří nebyli zvyklí jezdit na koni) ale poněkud bolelo pozadí. Na to si ale museli zvykat, dnů strávených v sedle je ještě čeká víc než dost.
K večeru rozbili tábor a rozdělali oheň. Noci sice nebyly nijak zvlášť chladné, ale že by byly teplé, to se také tvrdit nedalo. Věděli, že v těchto místech je to ještě bezpečné, že tu ještě nejsou skřeti, takže si malý ohýnek mohli dovolit. Než se uložili ke spánku, zvolili si hlídky. Jako první přišla řada na Talindrase, vystřídat ho měla Kaila a ji potom Gandalf. Elf tedy usedl na místo, odkud měl dobrý rozhled po okolí, zachumlal se do svého pláště a hlídal.

Vím, že jsem další kapitolu slíbila zase až za pár let, ale nedalo mi to :D kapitolka trochu o ničem, já vím, ale chtěla jsem hlavně objasnit jednu část Kailiny minulosti a přidat elfa trochu do děje :D 

Tak tedy konečně, po tolika letech, se nové společenstvo vydalo na cestu. Zkusíte si někdo tipnout, kolik let bude trvat, než tahle výprava skončí? :D dělám si srandu, pokusím se to nenatahovat až do roku 2030 :D