Hraničářka *POZASTAVENO*

Kapitola pátá

Kaila i Renan byli již na míle daleko od krčmy. I když by hraničářka ráda pomohla, skřetů bylo příliš mnoho a kvůli zraněné noze ji bratr přinutil utéct. Ujížděli tmavou nocí bez jediného slova. Zastavili se až nad ránem, unaveni probdělou nocí i zběsilým úprkem.

,,Ukaž mi nohu," vyzval sestru Renan. Ta jej však neposlouchala, nepovažovala zranění za příliš vážné ani důležité, pouze nadměrně bolestivé. A prázdný žaludek ji obtěžoval mnohem více, takže právě hledala stopy nějakého zvířete, jelikož se nacházeli u menšího hvozdu.

,,Kailo," zkusil to znovu, ale jen zvedla ruku na znamení, aby byl zticha. Povzdechl si a porozhlédl se kolem.
,,Podívejme, jitrocel!" zaradoval se. Mluvil k sobě, takže to řekl tak tlumeně, že ho ani hraničářka neslyšela.

Renan byl léčitel, jehož léčba sestávala z velké části z bylinek, takže kdykoli měl příležitost, sbíral je. A nyní, zatímco Kaila lovila, sbíral jitrocel, který byl vždy dobrý pro lepší hojení ran a zastavení krvácení. Dělával z něj masti.

,,Dá si někdo králíka?" ozvalo se za ním. S leknutím se otočil a spatřil svou sestru, vítězoslavně držící králíka, z nějž trčí jeden z jejích šípů. Přiblížila se k němu nepozorovaně jako vždy. Tuto její vlastnost často obdivoval.
,,Nemám hlad, díky. Na rozdíl od tebe jsem jedl U Šotka," pousmál se.
,,Jak jsi mě tam vůbec našel?" zvedla obočí.
,,Bývám tam často a náhodou jsem tě zahlédl," pokrčil rameny a strčil si těch několik lístků jitrocele do kapsy.
,,Víš, že poznám, když lžeš," ušklíbla se.
,,Jistě, že vím," zněla Renanova odpověď.

Kaila položila králíka na zem a otočila se směrem k lesu. Potřebovala dřevo.
,,Vyber si. Vykucháš ho nebo půjdeš pro dříví?" zeptala se bratra.
Podíval se na mrtvé zvíře na zemi, na svou sestru i na les, ale neváhal ani chvíli. ,,Vykuchej ho ty," řekl a zvedl se.

*°*°*°*°*
Po mizerné snídani v podobě pečeného králíka se vydali dál. Plánovali se dostat až do vesnice u hranic s Eriadorem, kde by měli najít dobrého lékaře i skvělé jídlo a nocleh.

Kaila zrovna zadupávala poslední doutnající plamínky, když zaslechla šelest v křoví. Ztuhla, sáhla po šípu a napnula tětivu svého luku.
,,Nestřílejte," ozval se nějaký hlas.
,,Vylez ven!" přikázala.
Větvičky zapraskaly a před Kailou a jejím bratrem stanul urostlý, mladý trpaslík s rukama nad hlavou na znamení, že nemá v úmyslu bojovat.
,,Kdo jsi?" zeptala se žena přísně.
Trpaslík se uklonil a klidným hlasem odpověděl: ,,Glasur, k vašim službám, madam."
Hraničářka si ho změřila ostražitým pohledem a trochu sklonila luk.
,,Odkud jsi?"
,,Z Ereboru. Jsem syn Miona, syna Óinova, jednoho z osvoboditelů Osamělé hory a Esgarothu a účastníka výpravy Thorina, syna Thráinova, syna Thrór-"
,,Dobře, dobře, to stačí," přerušila ho. Rozhodně teď neměla chuť poslouchat, kdo byl čím synem a kdo osvobodil Erebor. Samozřejmě ty příběhy znala, ale co jí bylo po tom.
,,Vyslali mne za vámi Gandalfovi posli," hlesl světlovlasý Erebořan.
,,Gandalf už ve Středozemi není," vložil se do rozhovoru Renan. ,,Jak mohl vyslat posly?"
,,Vrátil se. A s ním i elfové Elrond a Thranduil. Středozemě je potřebuje možná víc než kdy dřív. Vy to nevíte?" odpověděl Glasur.
,,Cože?" rozesmála se Kaila a už doopravdy uklidila luk i šíp na své místo.
,,Nevěříte? Jste hraničářka, copak jste si nevšimla, že se skřeti rojí jako mouchy? Nezdá se vám, že jich je víc a víc?" zamračil se trpaslík a zadíval se přes její rameno do dálky, kde ležela hora Gundabad a jiná skřetí území.
,,Jistěže všimla," povzdechla si a oči se jí rozšířily náhlým pochopením.