MenT nejlepším přítelem *ZRUŠENO* (nová verze na mém profilu♥️)

Část 20

/Z pohledu Honzy/:
Tak jsem se s ní rozloučil a jel do studia. Byl jsem ze dneška celej nadšenej, bylo to super s ní zase strávit den!
Ve studiu byl jenom Dan. Od tý doby, co se stalo mezi mnou a Viktorií se tu neukázala.... A dělá dobře.

V takové náladě jsem šel natočit video a bude to video, které bude po dlouhé době za něco stát. Přece jenom takovouhle náladu při každém natáčení nemám.

Akorát jsem dotočil a dal si pauzu. Stříhání nechám na zítřek, teď jsem jen zapnul GTAčko a hrál s Danem.
Sotva jsem se připojil do hry, začal mi vyzvánět telefon.

+420 733 *** ***

Neznámé číslo? Doufám, že to nebude nějaká střeštěná fanynka, která bůhví kde, sebrala moje číslo. Nedávno se mi totiž něco takového stalo.

Zvedl jsem to. Ozvalo se jen "Ahoj"
"Ahoj, kdo to je?" vůbec jsem neměl tušení.
Pak to ale řekl a mně bylo jasný kdo to je. "Víš Honzo, Sára je tu právě se mnou v posteli a řeknu ti, že tvoje holka se šuká fak dobře," ozvalo se a já se neudržel.
"Jakube, ty zmrde!" zařval jsem, ale on už to típl. Hodil jsem mobilem a začal chodit po studiu sem a tak.
Dan mě jen nechápavě pozoroval.
"Hele kámo," promluvil nakonec. "V pohodě?"
"No to teda kurva ne! Vypadám snad na to?" zařval jsem, dosedl jsem na sedačku a složil hlavu do dlaní.
Dan pořád seděl na židli, jako přikovanej. "Sára," pronesl jsem nakonec potichu, jako kdybych to měl slyšet jen já.
"Tě docela žere, stojí ti vůbec za to?"
"Tak teď už si tím nejsem tak jistej," s těmahle slovama jsem se sebral a odešel. Jel jsem domů.
Takhle naštvanej jsem ještě nebyl.

/Z pohledu Sáry/:
Po jeho odchodu jsem se pomalu posadila, obejmula jsem si kolena a houpala se. Sem a tam. Pořád dokola.
Samým vyčerpáním jsem pak usnula, nevím kdy, nevím jak, ale ráno jsem se probudila, bolelo mě všechno.
Mobil mi ukazoval 9:16. Do školy nejdu, ani náhodou.

V koupelně jsem se zděsila sama sebe. Měla jsem monokl kolem oka a po rukách a nohách jsem byla samá modřina.
Opatrně jsem se svlékla a vlezla do sprchy.
Když jsem vylejzala, všimla jsem si, že mám modřinu i na zádech, dole u pánve a na břichu.

Nejvíc mě trápil Honza. Co mu mám říct? O pravdě se mi mluvit nechce, ale co mi zbývá, jinak to nepochopí. Nic jiného mi nezbývá.

Víte jak se říká, že je láska složitá? Ve skutečnosti je ještě složitější....

Rozhodla jsem se za ním vyrazit, teď. Jsem si jistá, že bude ve studiu. Bude tam buď Dan nebo on, v horším případě tam budou oba.

Na sebe jsem si vzala jeany, triko s krátkým rukávem a svetr. Jako boty jsem si vzala své oblíbené Vansky a sluneční brýle. No možná budu vypadat jako magor, který nosí sluneční brýle, když je ještě poměrně zima, ale ten monokl make-upem nezakryju ani náhodou, na to je až moc fialovej a nechci vypadat, jako by mě doma týráli.

Takže tramvají na vlak a pak vlakem do Pardubic.

Z nádraží v Pardubicích jsem šla kousek na autobusovou zastávku. Autobus mi jel až za 45 minut. Fakt super, pomyslela jsem si a ze zvyku jsem začala vytahovat mobil.
Pak jsem si ale uvědomila, co to dělám za blbost. Ty blbko, teď Honzovi volat asi úplně nemůžeš.

/Z pohledu Honzy/:
Ráno jsem se vzbudil asi kolem 10 hodin, nevím jak jsem večer usnul, ale probral jsem se normálně v posteli.
Šíleně mě bolela hlava.
Áha, už si vzpomínám. Včera jsem se pěkně ožral, vypil jsem defakto všechno, co jsem našel doma.
Mžoural jsem do pokoje a pomalu vstal.
Když jsem se konečně dobelhal dolů do kuchyně, zapil jsem si prášek a šel zpátky. Jen jsem si lehnul do postele, zíral do stropu a čekal až bolest hlavy ustoupí.
Po půl hodině bolest hlavy přestala, tak jsem vstal a šel dolů na snídani. Dneska jsem měl v plánu nevytáhnout paty z domu, nejlíp když to nebude nutný, nevycházet vůbec z pokoje. Snídani - toasty s šunkou a pití jsem si vzal s sebou do pokoje a zabouchl.
Na počítači jsem si pustil film - Diktátora - a jedl u toho snídani.

/Z pohledu Sáry/:
Konečně vystupuju z autobusu a mířím přímo ke studiu.
Zazvonila jsem a otevřít mi přišel Dan.
"Ahoj," mile jsem pozdravila.
"Čau." "Je tu Honza?" doufala jsem, že řekne ano, bohužel opak byl pravdou.
"Hele, nevím, co jsi mu udělala, ale včera odešel hodně nasranej," řekl.
"Pustíš mě dál, prosím?"
"A proč bych to dělal?"
"Já.... Vysvětlím ti to všechno, prosím," poprosila jsem ho ještě jednou. Pak jen ustoupil a pustil mě dál.

"Tak spusť," pronesl, aniž by naznačil jakýkoliv zájem.

Sundala jsem si brýle, ale nepodívala jsem se na něj, neměla jsem odvahu, a tak jsem jen zírala do země. Pak jsem si je zase nandala.

"Panebože," zašeptal a chytl se za čelo, to už jsem se na něj podívala.
"Včera, on...." Začaly mi téct slzy.
"To ti udělal Honza?" zhrozil se.
"Ne!" vyhrkla jsem. "To Kuba, on mě.., on.... Znásilnil," to poslední slovo jsem zašeptala, jako kdybych ho neměla slyšet ani já.

"Jéžiši, já zavolám Honzovi, sedni si," to už si dával mobil k uchu a strkal mě k sedačce, kterou tu mají.

Honza to pořád nebral, pak to ale zvedl.
"Hej kámo, musíš přijet do studia," řekl do telefonu Dan a na stůl přede mě mi akorát pokládal sklenici s vodou.
Ráda jsem se napila a zakručilo mi v břiše. Dan poslouchal asi co mu říká Honza, ale ohlédl se na mě, když mi v břiše zakručelo, musel to slyšet. A co? Diví se mi? Vždyť jsem nesnídala.
"Jo kámo je to fakt nutný," mrknul na mě. Usmála jsem se.
"Protože.....ehm..... Vykradli studio!" vyhrkl po chvilce přemýšlení, vyvalila jsem na něj oči.
"Jo, spěchej, čus," zavěsil a všiml si mého pohledu.
"No co, jinak by nepřijel," pokrčil ramenama. Musela jsem se zasmát, ale smích mě rychle přešel, když jsem si uvedomila, co mě čeká.

/Z pohledu Honzy/:
Po dojedení snídaně jsem šel do koupelny a dal jsem si dlouhou studenou sprchu....na probrání.
Akorát při čištění zubů mi zazvonil v pokoji mobil. Proto jsem rychle vyplivl pastu, vypláchl si pusu a běžel vpro mobil. Tajně jsem doufal, že to je Sára a že i řekne, že to byl jen zasranej prank.
Byl to Dan. Tak jsem to zvedl.
"Hej kámo, musíš přijet do studia," haha, to si věří. Proč bych to dělal? Dneska nevytáhnu paty!
"To víš, že jo, je to hodně nutný?" ironicky jsem se zasmál.
"Jo kámo je to fakt nutný," byl neodbytnej...
Tak jsem se prostě zeptal proč.
"Protože.....ehm..... Vykradli studio!" vypadlo, z něj nakonec. Doprdele a to mi to nemohl, říct hned? Celej život se mi poslední dobou sere.
"Jo už jedu," řekl jsem klidně, až jsem se tomu sám divil.
"Jo, spěchej, čus," a zavěsil.... Něco mi tu nehraje, ale ať už lže nebo ne, chce mě dostat do studia.

Šel jsem se obléknout a vzal jsem si s sebou jen mobil, peněženku a klíčky od auta.
Pak jsem nasedl do svého passatu a vyrazil jsem.

Když jsem dorazil, rozrazil jsem dveře a čekal s hrůzou v očích, že tam bude chybět všechno.... Počítače, světla, klimatizace,... Ale když jsem přejel očima po místnosti, bylo tam vše. Jasně, že kecal!
U stolu seděl Dan a na sedačce.....
Sára?

/Z pohledu Sáry/:
Dan si sedl ke stlou s počítačem a koukal z okna. Panovalo tu nepříjemné ticho.... Takové to ticho před bouří.
Ticho jsem na chvíli prolomila, když jsem si odkašlala.
"To zavládneš," odvrátil Dan pohled z okna a koukl na mě.
"Tím si nejsem jistá," sledovala jsem spojené ruce položené v klíně a promnula si je.
"On to pochopí," usmál se Dan.

Pak jsme jen slyšeli parkovat auto. Dan vyskočil na nohy a zůstal stát u stolu.
Kroky se nebezpečně blížily a v tom se rozrazily dveře. Honza přejel místnost pohledem, zastavil se u mě a mně srdce vynechalo úder....

V jeho očích jsem viděla čistou nenávist.

Dneska tu máme už druhou část! :D
No snad se bude líbit :)
Omluvte případné překlepy, ale nemám už moc náladu to po sobě číst :x
Kdyžtak mě opravte v komentářích :)
Dobrou!

-vaše Kanpeki :)* 💚💚💚