MenT nejlepším přítelem *ZRUŠENO* (nová verze na mém profilu♥️)

Část 14

Ještě takhle na začátek... Ráda bych aby jste si pod touhle částí přečetli, co jsem tam napsala. Bojím se že si to moc lidí nečte. Jde o to jak se můžete alespoň minimálně zapojit do tohoto příběhu :)❤

/Z pohledu Sáry/
Do konce hodiny zbývalo ještě 30 minut... Ano, celých 30 minut utrpení.
Celých těhle 30 minut jsem se snažila nespustit oči ze sešitu, zatímco náš mladý učitel vykládal novou látku.
Crrr! Zvoní! No konečně.
Ze třídy jsem vypálila tak rychle, jak to šlo.
O přestávce jsem zaběhla do knihovny, protože jen tady mě nikdo nemá možnost otravovat. Hlavně když tu sedí stará otrávená knihovnice, která vás napomene i když si zakašlete.
Začtená do knihy mi cinknu mobil - přesněji messenger.
Honza! Poskočilo mi srdce a mnou projel pocit nervozity.
Otevřela jsem okénko chatu a naposledy se nadechla, než jsem začala číst.
Stálo tam: Panebože! Ty mi ještě píšeš?! Už mi nepiš. Nechci s tebou mít už nic společného, mám totiž jinou ;)
Já věděla že budu litovat toho, že mu napíšu.
Snažila jsem udržet slzy v očích. Ale nešlo to.
Popadla jsem tašku a knihu vrátila zpátky. Otevírala jsem dveře z knihovny a slyším za sebou volat moje jméno.
Ale ne... Zrovna teď?
Nechtěla jsem se otáčet, ale ten dotyčný... přesněji Kuba - takovej ten oblíbenec ze třídy, kterej je ve skutečnosti jen frajírek, kterej si o sobě myslí bůh ví co.
"Ehm,.." zarazil se když mě viděl. "Co se stalo?" dal hlavu na stranu a nahodil soucitný výraz.
"Nic," odsekla jsem, otočila jsem se a odešla. Vím, že tam pořád stál a koukal na to, jak odcházím. No a co. Je mi to jedno. Rozhodně na něj po dnešku nemám náladu, ale musím přiznat, že je fakt pěknej...

Doma:
"Ahooj!" zakřičela jsem do prázdného bytu. Nikdo, ale mně to nevadí, aspoň můžu dát průchod svým emocím. Zula jsem si boty a sundala lehkou bundu. V pokoji jsem skočila do postele a bylo mi jedno, že mám na sobě džíny a mikinu...
Chvíli jsem koukala do blba. Úplně jsem vypla mozek a nemyslela na nic. Když jsem se rozkoukala ze svého "kómatu", uvědomila jsem si, že nikoho nemám. Martina je pryč, Honza je pryč a už se nevrátí.

Všude tma a jen jediné světlo vycházelo z druhé strany pokoje. Byl to můj mobil, který se rozsvítil. Vstala jsem a s nadějí jsem šla zkontrolovat mobil... Co když mi napsal Honza?
Ach..... jsem tak naivní. Bylo to jen upozornění, že je mobil nabitý. To vážně potěší.
Automaticky jsem šla do koupelny. Vyšla jsem umytá, vypracovaná a namalovaná. Do kuchyně jsem vešla s výrazem alá zabte mě někdo.
Vyndala jsem si misku, nasypala do ní cereálie a zalila je mlékem. Mezitím co jsem si připravovala čaj, dala jsem je do mikrovlnky.
Když jsem všechno snedla, dala jsem to do myčky, vzala jsem si tašku a obula si boty.
Když jsem vyšla, něco mě zarazilo. Byla tma. Až moc velká na 7:30.
Áha.... Ono je půl 5 ráno.
Povzdychla jsem si. Kam teď?
Když půjdu do postele, tak neusnu... Na telku nemám náladu a hlavně tam v tuhle hodinu nic dávat nebudou.
Tak půjdu ven. Jen se tak projít a vyčistit si hlavu. Na stole jsem nechala lísteček mámě a šla jsem do centra. Parků se v noci bojím...
Moc lidí tu nebylo, ale někdo přece. Bylo docela ticho, jen z konce ulice předemnou se ozýval hluk, přesněji hudba vycházející z klubu.
Namířila jsem si to tam. Když jsem ale došla ke klubu, rozmyslela jsem si to. Otočila jsem se na patě a namířila si to pryč... Po cestě jsem potkala spoustu podivných lidí, tak už jsem se nemohla dočkat, až dojdu domů.
Poznala jsem jaké je to v noci... Pěkně strašidelné.
Rozhodla jsem se jít někam mezi lidi, ale nenapadlo mě kam. Kde by mohli být v tuhle dobu lidi...?

Přijímačky....naštěstí úspěšně.... za mnou, čtenářský deník odevzdaný, sádra dole! :)
Nenapadá mě vůbec jak tuhle část pojmenovat. Tak pište, co vás napadne.. Časem název kapitoly přidám :) Chtěla bych vás semtam zapojit (alespoň takhle minimálně) do příběhu :)
Děkuji za všechny reeds, votes a komenty, jste úžasní ❤❤