MenT nejlepším přítelem *ZRUŠENO* (nová verze na mém profilu♥️)

Část 5 - Přejeli jsme

Okamžitě jsem si vytrhla sluchátka z uší. Byla jsem tak neskutečně ráda, že ho vidím. „Ježiš ahoj," vytrhla jsem ho z jeho smíchu. „Ahoj," s úsměvem odpověděl a už o něco sklesleji dodal: „Sáro, proč jsi..." ano to nestihl doříct a já mu skočila do řeči: „Já ztratila tvoje číslo!" Bohužel jsem to v tom spěchu, aby nebyl tak smutný, vyhrkla na celý autobus. Nastalo takové to trapné ticho... a na nás se otočil celý autobus. Vtom tichu jsem zaslechla hlášení z autobusu: "Ukončete prosím výstup a nástup. Dveře se zavírají" „Ne!" opět na celý autobus. Cítila jsem se tak trapně, ale Honzovi to přišlo srandovní, začal se "tajně" smát... Takový ten smích, který se snažíte mírnit, aby si toho nikdo nevšiml.. V tu chvíli jsem měla chuť ho praštit, ale byl tak roztomilej, že to nešlo. „Honzo! To není vtipný! Já přejela. Další stanice je pěknou dálku a autobus jezdí jednou za hodinu!" snažila jsem se znít co nejvážněji a nerozesmát se tomu, protože mně samotné to přišlo vtipné. „Promiň," a podíval se na mě svýma psíma očima. Tomu už jsem se zasmát musela! „Nechceš mě doprovodit, když už jdu kvůli tobě pozdě?" tvářila jsem se vážně, bohužel mi to nevyšlo a on to poznal: „Víš, že ti nejde předstírání?" zasmál se. „Tak fajn, stejně si jedu jen něco koupit a to může počkat," a mrknul na mě.

„Vydrž, jen zavolám kamarádce, že přijedu o trochu později." Vyndala jsem si mobil z pytle ne záda a koukla na čas. No, super! to už nemůžu stihnout... Vytočila jsem její číslo a naznačila jsem Honzovi, ať jde za mnou, protože autobus už zastavil na další zastávce.

„No ahoj. Sáro, kde vězíš? Jsi snad v zácpě?" vtipkovala... no jo, celá Marťa „Ahoj, zlato, já jsem přejela, tady kvůli kamarádovi" usmívala jsem se na Honzu. Oplatil mi to. „Jasný, chápu, tak přijďte oba," odpověděla úplně v pohodě. „Zatím se stavím v obchodech s oblečením." „Jasný, tak za 15 minut," oznámila jsem a zavěsila.

Akorát jsme zacházeli do metra a vzhledem k tomu, že jsme neměli o čem kecat, tak jsem si mu řekla o to číslo, ale tentokrát jsem si ho dala hned do mobilu a prozvonila Honzu, takže měl i on to mé.

Cestou jsme tak nějak víceméně kecali o našich životech a i o novinkách. „Takže ty vlastně bydlíš v Pardubicích?" navázala jsem na informaci, kterou mi sdělil. „A co děláš tady? V Praze?" „No,..." vypadalo to, že nad něčím přemýšlí. „Jezdím tu na nějaké akce a tak,..." odmlčel se. „Hele, příští zastávku vystupujem," upozornil mě. „Ať nepřejedeme," mrknul na mě a usmál se.

/Cesta z pohledu Honzy/: S ní je to fajn, je strašně milá a taková k zulíbání. A ten úsměv! Ale ta cesta pro mě byla z jedné strany peklo. Vlastně nejen to, že mě jako youtubera možná pozná její kámoška, ale i to, že na mě někde vykoukne fanoušek! Nechci aby to věděla, chci mít kamarádku, která mě nemá ráda jen proto, že jsem „slavnější" youtuber.

/Opět z pohledu Sáry/: Vystoupili jsme z metra a vyjeli po eskalátorech dlouhou cestu nahoru. Celou cestu k obchoďáku jsme si tak nějak zase povídali. Ptal se mě co mě baví a já se zase ptala jeho. Je mi s ním strašně fajn. Dokáže mě poslouchat, a připadá mi, že mě i vnímá, když blábolim o sobě bůh ví jak dlouho... Je to super kamarád!

„Ahoooj."křičí Marťa a mává na nás. Stojí přímo u vchodu, jak jsme se domluvily. Zamávala jsem jí. Přece tu nebudu vyřvávat a dělat Honzovi ostudu. Musela jsem se té představě zasmát. Pomalu jsme se blížili k Martině a Honza vypadal pořád víc a víc nervózní.