MenT nejlepším přítelem *ZRUŠENO* (nová verze na mém profilu♥️)

Část 9 - Nevím, co dělat...

/Z pohledu Sáry/:

Utekla jsem. Vím, bylo to ode mě hnusné a nevím, co si mohl Honza myslet, ale nemohla jsem tam jen tak stát a dělat, jako by nic. Domů jsem jela metrem a přemýšlela. Teď už mi totiž vše začalo dávat smysl. To jak jsme se poznali, to kam pořád chodil na akce... Prošla jsem si znovu náš chat a přišla narazila na něco, co mě zarazilo.

Stálo tam: Bylo tam tolik fanoušků.

Nechápu, proč mi to předtím nepřipadalo zvláštní...

Dorazila jsem na autobus a čekala. "Píp" . Messenger, asi od Honzy. Nevadilo by mi, kdyby mi napsal, ale náladu to teď probírat nemám.

Vyndala jsem mobil a zjistila, že to zpráva od Honzy vůbec není... Psala mi Martina.

Marťa: Ahoooooj, máš zítra čas? :D

Zítra? No, zítra asi né. Zítřek asi budu radši doma. Je toho na mě nějak moc, asi to s ní domluvím na neděli. To už se to snad urovná a hlavně jsem to chtěla ze sebe všechno dostat. Alespoň mě někdo vyslechne a třeba i poradí. Ale zítra ne.

Marťa: Sári? Jsi tam, děje se něco? :/

Já: Ju, promiň nějak jsem se zamyslela... :) Zítra asi ne, možná v neděli? ;) :D

Marťa: Ok super :) Těším se! Co děláš? O.O

Já: Taky a moc. Heleď, probereme to v neděli? Teď musím :)

Marťa: Že ty jsi s Honzou? :DD 3:)

Já: Nene, to je na dlouho... necháme to na neděli ;) Papa :*

Marťa: Tak jo :( Páčko :)*

Autobusem jsem jela patnáct minut. Vystoupila jsem a pěšky došla domů. Ani si nedovedete představit, jak ráda jsem, že jsem doma! Hodila jsem kabelku na podlahu a skočila do postele. Pořád jsem myslela na Honzu aka MenTa, na ty dva kluky... Proč mi to neřekl? Myslí si, že by to na mně něco změnilo? To je fakt, chápu, že se bál.. Ale já taková nejsem. Byla jsem na něj naštvaná, hodně, ale zároveň jsem ho chápala.

/Celá kapitola z pohledu Honzy/:

Z jejího pohledu nebylo poznat NIC! Stála tam a na všechny jen koukala. Chtěl jsem jí to vysvětlit. „Ty jsi YouTuber?" řekla a jen odešla.

Sledoval jsem ji jak odchází a neudělal jsem nic. Stál jsem tam a ani se nesnažil. Možná je to dobře, že jsem ji nechal jít. Já vím, chtěl jsem aby se to dozvěděla, ale né tímhle způsobem! Chtěl jsem jí to říct já...

Sebral jsem se a šel taky domu. Hodně jsem se rozhodoval, jestli jí napíšu nebo ne. Vždycky už jsem držel mobil v ruce, ale pak jsem ho zase vrátil do kapsy. Nebudu jí psát, myslím nebo spíš doufám, že napíše sama. Chci jí teď dát prostor a čas.

Doma jsem natočil další video a sestříhal ho, co mi zbývalo, když už jsem nevydal skoro dva týdny nic.

Zhruba po třiceti minutách, co bylo video na YouTube, bylo u něj asi 200 komentářů. Dost lidí psalo, že jsem nějakej smutnej. No, zrovna nejšťastnější jsem nebyl...