Werdyn

2.

Z pohledu Wedryho

Mohly to být minuty, hodiny i jen zlomek vteřiny, ale byla to ta nejnádhernější věc, jakou Radek zažil. Připadal si, jako kdyby se rychlostí světla řítil do vesmíru. Všude kolem vybuchovaly barevné ohňostroje a hrála krásná melodie klavíru a houslí. Pavel ukončil polibek, když se od Radka udýchaně odtrhl. ,,Radku, promiň.. Já.. já nemohl jsem jinak" celý zrudl. Radkovi to na obličeji vykouzlilo široký úsměv. Pavel byl tak roztomilý, když byl v rozpacích. A teď měl ještě ke všemu rozcuchané své světle hnědé vlasy. Radek se sklonil a umlčel Pavla dalším polibkem. Rozpojili své rty, až když jim došel kyslík. Oba měli vlasy rozlítané na všechny strany a usmívali se. Zírali si do očí a nevěděli, co říct. ,,Nechtěl by jsi jít se mnou na večeři?" vypadlo ze mě neplánovaně. Vypadal zaskočeně. Překvapeně. Možná i vyděšeně. ,,Tak dobře.. Já..já rád půjdu.." dostal ze sebe trochu nejistým hlasem. Věděl jsem, že je něco špatně. Nejistota u Pavla, není zrovna obvyklá záležitost. ,,Udělal jsem něco špatně? Nemusíš jít na tu večeři. Byl to jen hloupý nápad. Jen hloupý nápad. Promiň. Zapomeň na to" vyhrkl jsem ze strachu, že jsem snad zase něco podělal. Měl jsem opravdu strach. Opravdu jsem se bál že jsem něco podělal. Bál jsem se, že minulost se bude opakovat. Možná jen trochu jinak. Ale zase to budu já kdo bude odcházet se zlomeným srdcem. ,,Ne. Ty nic. Opravdu rád na tu večeři půjdu,fakt" usmál se nervózně a těkal očima všude, jen ne na mě. ,,Tak co se děje? Opravdu mě děsíš" nervózně jsem si začal mnout ruce. Opravdu mě znervózňoval. Netušil jsem, co se stalo. A možná právě to, mě děsilo nejvíce. ,,No, víš..." začal a bylo vidět, že se mu do toho úplně nechce. ,,No?" pobídl jsem ho nedočkavě, opravdu jsem chtěl vědět co se děje. ,,Tohle celý měla být sázka, ale..." zlomil se mu hlas. Jemu se zlomil hlas a mně srdce. Bolelo to, tak moc to bolelo. Tajně jsem doufal, že se tohle už nestane. Že už nikdy nebudu mít zlomený srdce, ale co. Byl jsem a stále jsem naivní člověk. Asi bych se měl vzpamatovat, protože takhle to dál nejde. ,,Takže tohle všechno je jenom lež? Vážně? To i ty? Proč? Proč to jsem vždycky já? Proč ne, někdo jiný? A že já kretén vůbec doufal, že se to už nestane. Sakra vždyť já tě miluju ty blbče!" zakryl jsem si rukou pusu, řekl jsem toho moc. Nechtěl jsem mu to říct takhle. A už vůbec ne zrovna v téhle situaci. Já jsem debil. Tak jedině jsem se mohl nazvat. Zase jsem naletěl. Do očí se mi nahrnuly slzy. Nechtěl jsem aby mě takhle viděl. Proto jsem se raději otočil a namířil si to zpátky domů. Cítil jsem slzy, které mi stékaly po tvářích. Slzy které jsem už nezadržoval. Jen jsem je nechal volně téct. Neutíral jsem je. Nechal jsem jim volnou cestu. Bylo mi to jedno. Protože já zase naletěl. Naletěl. Opět.

Z pohledu Herdyna

Když jsem přitiskl své rty na ty jeho, ten polibek byl jiný. Nemyslím to tak, že byl špatně jiný. Byl úchvatně jiný. Žaludek nadšeně dělal kotrmelce a motýlci v břiše vzrušeně poletovali. A já? Já jsem se cítil jako v nebi. Celý ten okamžik by byl úchvatný. Jeho rty byly úchvatné. On byl úchvatný. Počkat. Sakra, co se to se mnou děje. Jsem na holky. Ne, na kluky. A pak přišlo odpojení. Musel jsem mu to chtěl říct. Vysvětlit. Tak jsem mu to řekl, ale on mě to nenechal ani doříct. A v tu chvíli se ten okamžik zkazil. Netušil jsem, že mě miluje. Ikdyž by to vysvětlovalo to jeho divné chování poslední dobou. A on odešel. Odešel a nechal mě tam jen se svými myšlenkami. Proč jsem za ním neběžel? Proč jsem ho nezastavil? Jednoduchá odpověď. Zrovna v tomhle jsem byl vždy zbabělý. A teď se mi má zbabělost pořádně vymstila. Navíc, jsem měl pocit, že po tomhle se mu už nikdy nedokážu podívat do očí. Cítil jsem se jako největší svině pod sluncem. Počkat. Já jí opravdu byl.
Posbíral jsem raději kamery a vyndal svůj mobil, abych mohl zavolat Artixovi. ,,Nazdar Artixi" promluvil jsem ihned, co to zvedl. ,,Ahoj Herďo" uslyšel jsem Artixův hlas. ,,Víš, tu sázku ruším" řekl jsem, pokud možno jistým hlasem. ,,Ale copak? Tady se nám někdo bojí" mluvil lehce posměšným hlasem. ,,Nebojí. Jen nechci. Nazdar" stroze jsem mu odpověděl a típl hovor. Pomalu jsem začal kráčet k našemu domu. Když jsem tam došel, vzal jsem si klíčky od auta, které ležely na odkládacím stolku v předsíni. Nepřemýšlel jsem. Prostě jsem konal. Vyšel jsem ze dveří, nastoupil do auta a vyjel. Vyjel konat činy. Protože Radek si to zaslouží.

Z pohledu Wedryho

Kydž už jsem konečně dorazil domů naštvaně jsem třískl s vchodovými dveřmi. Bylo mi jedno, že se Baxtrix lekne. Bylo mi to jedno. Úplně všechno. Slzy mi už došly. Nebo jsem už spíše neměl tu energii brečet. Byl jsem vyčerpaný. Vyčerpaný tím vším. Zamířil jsem proto raději do svého pokoje. Kde jsem vlezl pod peřinu na mé posteli a usnul. Usnul s rudýma, napuchlýma očima a nosem. Unaven z breku. Unaven ze všeho. Unaven ze světa.

***

Zřejmě uběhlo už pár hodin. Za okny se stmívalo. Už jsem sice nebyl tak unavený, ale stále jsem byl nešťastný. Nešťastný, že se to pokazilo. Že se to stalo znova. Odkryl jsem peřinu, položil nohy na zem a zamířil do koupelny. Tam jsem si jen trochu opláchl obličej a zase zpátky jsem šel do svého pokoje. Sedl jsem si na postel a už jen koukal do prázdna. Nepřemýšlel jsem. Raději ne. Byl jsem na to psychicky moc vyčerpaný. Po chvíli jsem uslyšel ťukání na dveře. Slezl jsem pomalu z postele a otevřel dveře. Nikdo nikde. Podíval jsem se dolů. Tam ležela bílá obálka s temně rudou růží. Natáhl jsem se pro obálku s růží a zalezl do pokoje. Růži jsem opatrně položil na stolek, který byl vedle mé postele a otevřel obálku. Uvnitř byl jen bílý papír. Vyndal jsem jej a začal číst slova, která v něm byla napsána.

Milý Radku,
Jestli mi chceš dát ještě jednu šanci, přijď dolů do jídelny. Pokud ne, nepřicházej. Pochopím to.

Cítil jsem jak se mi rozbušilo srdce. Mám nebo nemám? Mám znova riskovat, že to budu já kdo odejde se zlomeným srdcem? Nepřemýšlel jsem. Byl jsem zamilovaný. Co čekat od zamilovaného člověka? Rozum? To snad ne. Opatrně jsem slezl z postele a zamířil ke skříni. Z té jsem vyndal šedé triko a černé džíny. Svlékl jsem se a převlékl jsem se do druhého oblečení. Pak jsem vylezl z pokoje a vydal se po schodech do jídelny. Tam jsem, ale místo obvyklé výzdoby uviděl svíčky, jídlo a víno. Moji pozornost, však upoutala osoba přede mnou.

,,Moc se ti omlouvám" pronesla a podala mi další temně rudou růži.