Werdyn

23.

Z pohledu Toma

Zvláštní to pocit. Pocit, když zjistíte, že se usmíváte čím dál tím míň. Když zjistíte, že ty negativní myšlenky čím dál tím víc přebíjí ty pozitivní. Když si jen tak sedíte a přemýšlíte, kde se to tak pokazilo. Kde se to pokazilo tak hodně, že vám to tak zničilo život. Když už ani nehledáte nějaký důvod, proč být šťastný.  Nějaký důvod proč se usmívat a proč někoho milovat. Je to zvláštní, tak rychle se změnit z nevyspělého usměvavého kluka na kluka, který se usmívá jen z nutnosti a chodí pouze jen se sluchátkami v uších, aby mohl ostatní ignorovat. Aby mohl přežít další den a jít si lehnout. Lehnout a zapomenout, alespoň na pár hodin. Zapomenout na to, že se cítí, čím dál tím víc hůř a pak se opět vzbudit. Vzbudit a nahodit veselý úsměv. Úsměv za který se snaží schovat všechny své negativní myšlenky. Je to hrozný pocit, vědět že vám to všichni tak s chutí žerou. Jen proto, že to je o tolik snazší, než řešit, že tomu člověku není dobře, že ten člověk je na dně a že ten člověk nemá náladu na nic. Nemá náladu žít. Proto se vždy jen usmívá a snaží se vypadat, že je všechno v naprostém pořádku, protože to ostatní lidi uklidňuje. Je to paradox. Lidi chodí o pomoc za člověkem, který ji sám potřebuje, ale nedává to najevo. Jen se usmívá a pomáhá, protože nic jiného mu ani nezbývá. Protože ti co potřebují pomoc nejvíce, jsou právě ti, kteří jsou nejtišší. Ti kteří jen mlčí. A člověk si to neuvědomí. A já jim to nemám za zlé. Chtějí vidět všechno, jen ne, něco negativního. Je to pochopitelné. Taky jsem takový byl. Člověku to ani nedochází. Nedochází mu, že se někdo může cítit hrozně. On to také netušil. A možná proto to udělal. Možná mu to nedocházelo. Možná si myslel, že to ustojím, že to přejdu s úsměvem. Protože se přece vždycky usmívám. A možná proto si ničeho nevšiml. A já jsem byl předtím šťastný. Tak šťastný. A náš vztah, který vypadal zdánlivě plný radosti a štěstí. V tu dobu jsem se cítil úžasně. Šťastně. A pak to skončilo. Ale potom. Potom, co jsem ho zase uviděl, jsem se mohl zbláznit radostí. Mé srdce se párkrát zastavilo. Nával euforie se zdál neukrotitelný. Myšlenky, že by to mohlo být všechno zase v pohodě se vecpaly do mé hlavy. Ale pak řekl tamto. A ono to skončilo. Nával euforie skončil tak rychle jako začal. Ale mohl jsem se radovat i za těch pitomých pár let, co jsem s ním strávil, ale neudělal jsem to. Protože proč bych to dělal, že? Raději se postupně uzavřu do sebe, aniž by kdokoliv nabral jakékoliv podezření, že se něco děje. Protože proč by to také lidé dělali. A možná proto mi je hrozně. Možná právě proto jsem na dně. Cítím se být tak zničený. Ponížený. Zlomený. A možná mu dneska konečně napíšu. Nebo zavolám. A řeknu mu, že mi chybí. Tak moc chybí. Možná mu řeknu, že to chci zpátky. Možná. Tak zdánlivě jednoduché slovo. Ale jen zdánlivě. Bohužel.

Z pohledu Wedryho

Slastně přivřené oči a úsměv od ucha k uchu. Vydýchával to. Byl jsem nadšený, že jsem tohle způsobil. Že jsem to udělal. A já toho nelituji. Klidně bych to udělal znova. A znova. Dělal bych to klidně každou chvíli, jen abych ho takhle mohl vidět. Vidět ho uspokojeného. Byl to nádherný pohled. A můj život, jako by se náhle naplnil. Jako kdyby zase po dlouhé době bylo pro co žít. A já žil ve své bublině. Bublině, kam nemohl proniknout nikdo jiný, než já a Pavel. Cítil jsem se jako znovuzrozený. Protože to tak i bylo. Má náplň dne najednou byla ležet s Pavlem v posteli. Být jím vtáhnut do objetí a poslouchat jeho tlukot srdce. A nic jiného nedělat. Jen ležet a být s ním.
,,Hej, posloucháš mě vůbec?" dloubnul do mě usmívající se Pavel. A jediné co mi v tu chvíli zbývalo udělat, bylo vykulit oči a vykoktat něco o tom, že jsem přemýšlel a nevnímal a co tedy povídal. Jako odpověď jsem dostal nevěřícné zavrtění hlavou a tiché uchechtnutí. Zakroutil jsem tedy raději hlavou nad jeho chováním a svalil se do jeho náruče. A nic neřešil.

A možná proto jsem přeslechl svůj zvonící mobil.