Ta špatná

11.Chybíš mi tati

Dovezli nás na policejní stanici a pokoušeli se z nás aspoň něco dostat. Ale marně ..odmítali jsme s nima mluvit.

,,za hodinu a půl by tu měli být vaše rodiče." oznámil nám jeden z policie a čekal na odpověď, které se stejně nedočkal.
Zvedla jsem se ze židle a bez jakéhokoliv slova jsem vycházela z místnosti na chodbu kde bylo WC.
,,kam si myslíte že jdete?"
,,na nákupy? To asi ne né?!" poprví za celou tu dobu jsem promluvila. Nijak jsem ho neřešila a vešla do místnosti s WC.

Práskla jsem za sebou dveřmi a svezla se po nich na zem.
Dala jsem si hlavu do dlaní a začala opět brečet.
Proč? Proč se to musel všechno posrat? Já už na to nemám sílu, já takhle už dál nemůžu. Proč nemůžu být normálně šťastná, být ta happy holka co ráda žije, co má kamarády, není mlácená vlastní matkou a ve škole šikanována? Proč pořád musím dny prožívat v depkách, ve stresu a tak dále.....? Samí proč a ani na jednu otázku není odpověď. Co jsem kdy komu udělala?!

Zvedla jsem se ze země a koukla jsem se kolem sebe a hledala jestli tu není okno. Ne není! Jenom zkurvený malinký okýnko do, který ho by se nevešel snad ani pes! Ano chtěla jsem skočit..

Odemkla jsem tedy dveře a šla zpátky do místnosti. Moment! Kde je Vendy?!
,,kde je Vendy?!!" vyštěkla jsem.
,,slečno prosím vás uklidněte se, vaše kamarádka šla do výslechové místnosti. Tak se prosím vás posaďte a počkejte až skončí, potom budete na řadě vy."

Dvacet minut uteklo a na řadu jsem přišla já. Vendy jim nic neřekla. ani slovo. A jestli si myslí, že já jim něco řeknu tak to se šeredně pletou! S nima se já vybavovat nebudu! v žádným případě!

,,prosím posaďte se." řekl nepříjemným hlasem chlap od policie.
Odsunula jsem si židli a posadila se na ní.
,,tak tedy začneme.."
Začal tady něco vykládat ale co myslíte, že jsem dělala? Joo ..absolutně jsem ho nevnímala.
,,jaký jste měla důvod k útěku?"
Nic, žádná odpověď.
,,slečno? Ptám se vás jaký jste k tomu měla důvod?" nic
,,tak podívejte se, potřebujeme znát pár odpovědí a jestli s námi nebudete spolupracovat......"
,,tak co?! ..nechte mě být nic vám neřeknu!!" vyštěkla jsem a postavila jsem se na nohy.
,,sedněte si a uklidněte se."
Posadila jsem se ale v klidu jsem zdaleka nebyla..
,,odpovíte mi na mou otázku?'' moc si myslíš dědku.
,,nee." zašeptala jsem.
,,halooooo?! Ksakru tak se mno mluvte!"
,,říkám vám, že nee!"

A takhle to šlo dál cca 20 minut.
Na otázky se mě už ani neptal, protože věděl, že na ně nebudu odpovídat, ale za to tady něco pořád vykládalal, ale stejně jsem ho nevnímala, byla jsem zabrána do svých vlastních myšlenek. Nemám náladu tady poslouchat nějakýho otravnýho nepříjemnýho dědka.

Dvacet minut uplynulo a já se vracela do místnosti jde byla Vendy.
Čekali jsem asi 15 minut, když v tom najednou někdo zaklepal na dveře.
S Vendy jsme se na sebe podívali vyděšeným pohledem.
Dveře se otevřeli a stali tam..
Stála tam moje matka s Vendyiným tátou. Moment! Oni vážně brečeli?! Tak u Vendyinýho táty bych to možná pochopila ale, že brečela moje máma?

Vendy táta se jí hnedka vrhla kolem krku a rozbrečel se.
A má máma? Dámy a pánové ta se mi taky vrhla s brekem kolem krku.
Nevim jestli to hrála nebo jestli jsem jí vážně chyběla, bála se o mě, chtěla aby jsem se vrátila ale to zjistíme později. Podle mě je to jenom přetvářka.

Odkráčeli jsme s nimi do auta a rozjeli se bez přestávky směrem domů.
Měli puštěný rádio a my s Vendy jsme si mohli nenápadně potichu povídali. Protože, když jsme něco řekli hlasitěji tak se na nás oba dva otočili a propalovali nás pohledem. to bude ještě zajímavý pomyslela jsem si.

Auto se zastavilo před naším barákem a já dostala divný pocit. S Vendy jsme si řekli jenom tichý ahoj. Popadla jsem svoje věci a s mámou vystoupila.
Máma odemkla dveře a já šla bez jakýkoli slova do pokoje. Svalila jsem se na postel a usínala. Někdo mi tuhle tu chvilku přeci jenom musel zkazit. A ten někdo byla moje máma co zaklepala na dveře.
Rozhodla jsem se to řešit tím, že se otočim k ní zády a budu dělat, že spim. Dveře se otevřeli a máma přešla k mí posteli.
,,Valerie?" řekla tichým hlasem ale mí odpovědi se nedočkala.
Asi ji došlo, že jsem "usnula" tak se otočila a odešla.

Probudila jsem se až kolem deváté hodiny ráno.

Všimla jsem si, že na stolečku mi leží snídaně a u stolečku tři tašky plných oblečení ..to jako vážně? Snaží si mě udobřit nebo co?! Co si to o sobě vůbec myslí! Myslím, že nemusím zmiňovat, že mě celý život jenom mlátí a bla bla blá...tak mi ksakru někdo řekněte co tohle to má znamenat!

Sešla jsem po schodech dolů do kuchyně a snídani co mi připravila matka jsem jednoduše nechala na lince a tašky položila na zem u vchodu do kuchyně.
Vytáhla jsem si svoje čoko kuličky s mlékem a hned se do toho pustila.
Jak jste si mohli všimnout tak téměř pořád snídám jedno a to samí a to jsou čoko kuličky.

Do kuchyně vešla matka a dívala se na mě pohledem -je mi to moc líto-
Ale na tohle to jí vážně neskočim.

,,připravila jsem ti snídani." no neříkej..
,,hmmm."
,,chtěla bych se ti omluvit a taky si s tebou promluvit." to jako vážně?!
,,hele nevim o co ti zase jde ale na tohle to ti vážně neskočim. Moc dobře víš co jsem celou dobu prožívala a já už na tohle to nemám chápeš to?! Nech mě být, vůbec si mě nevšímej, dělej jako bych tu nebyla.
A jestli si myslíš, že si mě udobříš nějakou snídaní a taškama plnou oblečení tak to se šeredně pleteš, mě si už nikdy neudobříš a když říkám, že nikdy tak nikdy rozumíš?"

Zvedla jsem se ze židle a na tváří mi přistála facka. fajn dobře jsme zase při starým.
Otočila jsem se a šla do svého pokoje, kde jsem se zamkla a mrskla sebou na židli na které jsem strávila následující dvě hodiny přemýšlením a koukáním do blba.

Přemýšlela jsem jak to teď bude, co se teď bude dít, jak to všechno zvládnu ..sama určitě né. Kdy bych mohla tak uteču znovu ale to už proste nejde. Chci aby mi už bylo 18 let a mohla konečně vypadnout.
Vypadnout někam hodně daleko a hlavně mít klid od matky.

Chybí mi táta, chybí mi jeho objetí, chybí jeho řeči, hlas, úsměv, chybí mi všechny ty zážitky s ním ..tak strašně moc mi chybíš tati. Po tváří se mi začali kutálet slzy až z toho vznik hysterický pláč.

Usnula jsem a probudilo mě mámino zaklepání na dveře. Co zas sakra chce?!

,,Valerie?"
,,Valerie odemkni ty dveře!"
,,slyšela si?"
,,tak fajn jenom jsem ti chtěla říct, že zítra zajdeme k psychologovi."

dělá si ze mě prdel? To myslí jako vážně? Já k žádnými psychologovi nepůjdu na to ať zapomene tam ať si dojde ona! S žádný psychologem mluvit nebudu!

Koukla jsem se na hodiny a bylo něco málo po 15 hodině.
Čapla jsem mobil a zkoušela se dovolat Vendy. Ale nic. Hovory nepřijímala ani nezavěšovala nechala je proste jednoduše zvonit. Na zprávy taky neodpovídala.
Sakra tak co s tebou je holka?! Doufám, že není na mě nějak naštvaná nebo tak něco..

Zbytek dne jsem strávila na židli, kde jsem opět přemýšlela a koukala do blba plus koukala na anime a poslouchala písničky.

K večeru jsem se šla umýt a pak se odebrala se do říše snů.

Lidičky rozhodla jsem se, že díly budu vydávat takto..
První týden: středa, neděle
Druhý týden: čtvrtek
Třetí týden: středa, neděle
Čtvrtý týden: čtvrtek
A takhle pořád dokola..:)

Takže jenom tak pro info další díl vyjde až ve čtvrtek :D ...paa <3