Perfection {Harry Styles CZ}

Chapter 32

„ Dobře," přikývne konečně Anne a jde se mnou, aby mi ukázala, kde najdu nejbližší toalety. Upřímně: vždy jsem se tady v San Franciscu snažila vyhýbat společenským akcím, už jen z toho důvodu, že před čtyřmi lety jsem byla párkrát v novinách, a tak se bojím, i když je to velice nepravděpodobné, že mě někdo zaregistruje a... ne, tohle je blbost, ale jsem si jistá, že víte, jaká je paranoia svině.

Zalezu si do kabinky a z nervozity si začnu upravovat make-up, i když si jsem jistá, že se mi nic za tu hodinu, co ty líčidla mám na obličeji, nerozmazalo. Poté si ještě několikrát učísnu vlasy. Místo toho, aby mi tyhle úpravy pomohly, si připadám ještě škaredší jak předtím, tím pádem mi kleslo i sebevědomí. Připadám si ještě více roztěkaná a paranoidní a nevím, jak to změnit.

„ Emmo, už musíme jít! Za chvíli to začíná a já si chci koupit ještě pití, takže dělej, mamčo!" zaťuká na mě Anne z druhé strany dveří. Zhluboka vydechnu, stoupnu si, a aby se neřeklo, spláchnu. Upravím si svojí sukni od šatů a odvážím se vyjít z kabinky. Záchody jsou prázdné, jak jsem očekávala, až na Anne, a tak mi dojde, že je asi na čase už jít na svá místa. Umyji si ruce a osuším si je.

„ Můžeme jít, dceruško," otočím se k ní, přičemž se jí zapřu o loket. Toto oslovení v ní vyvolá smích, což mně trošku pomůže, přestanu na chvíli myslet na ten uzel, který mám v břiše.

Takhle společně vyjdeme ze záchodů, kde je na rozdíl od záchodů lidmi přecpáno. Většina jsou dívky, které jsou v mém věku a i mladší. Tohle fakt chápu, jelikož před čtyřmi roky mně bylo osmnáct a všechny fanynky byly okolo mého věku. A jak je dobře známo: fanynky One Direction jsou stálé.

Očekávala jsem, že všechny jejich pravé fanynky s nimi i po těchto všech letech zůstanou. Když jsem před lety sledovala jejich podporu poté, co odešel Zayn, nevěřila jsem, jak moc věrné jsou. A během posledních čtyř let jsem neustále pozorovala jejich trpělivost a důvěru v návrat kluků. A že se jim to vyplnilo.

Společně s Anne vystojím řadu, aby si mohla koupit pití a sama si také něco koupím, znovu, aby se neřeklo. Pochybuji, že se toho pití vůbec dotknu. Bojím se, abych to nevyzvracela, mám totiž pocit, že teď, když jsem v takovémto stresu: jsem schopná vyzvracet se i po pozření kohoutkové vody. I když, to tady v San Franciscu není nic neobvyklýho, voda je tady hnusná.

Pak následujeme houf fanynek do fronty, abychom se dostali před pódium, kde je naše místo. Jakmile vstoupíme do srdce arény, překvapivě se mi uleví. Když vidím, kolik lidí zde je, je mi jasné, že zde není žádná možnost, aby mě někdo z kluků viděl. Je sice pravda, že mi nedělá moc dobře být s tolika lidmi, ale věřím, že toto překonám.

Díky tomuto zjištění mi spadne kámen ze srdce a já se uvolním. Konečně začínám pociťovat tu euforii, to nadšení, které svírá srdce každé osobě v této místnosti. Ten pocit jít na koncert své oblíbené skupiny je neuvěřitelný.

I když mám spoustu důvodů, proč bych odtud měla hned teď odejít, je tady i několik, kvůli kterým bych měla zůstat. Mezi něž patří jejich hudba. Made in the A. M. je dle mého názoru nejlepším albem One Direction. Spousta lidí s mým názorem nesouhlasí, jelikož na něm není Zayn. Ale pro mě jsou písničky jako Drag Me Down, Perfect, History, A.M., End of the Day a další jedny z nejlepších v celé historii skupiny. Pauza klukům rozhodně prospěla.

Anne se za všech sil snaží procpat se až k pódiu, přičemž mě táhne za sebou. I když s tím nesouhlasím, nemohu jí v tom nijak zabránit, a tak se prostě nechám táhnout přes masy lidí dopředu a dopředu. Většinou to jsou malé ani ne patnáctileté dívenky, takže prodrat se přes ně je velice jednoduché.