Pohled Eleanor
Jeli jsme s Louisem k Emmě, abychom si promluvili se Stellou, protože nechtěla nic dělat a odmítala jíst. Niall byl donucený ji pozvat na večeři, aby myslela na něco jiného, ale ona řekla, že nikam nepůjde a Niall se urazil, takže leží doma v pokoji a též s nikým nemluví.
Seděli jsme s Louim na posteli a snažili se Stellu přesvědčit, aby nedělala hlouposti a šla se projít na čerstvý vzduch. Udělala jsem ale špatně, že jsem vzala Louise hned, jak se vzbudil. Na tričku mu ještě koukaly kusy tapet a byl celý upatlaný od lepidla. To by ale tolik nevadilo. Co mě dokázalo naštvat, bylo, že jsem se snažila něčeho dosáhnout a už jsem to skoro měla. Stella se zvedla do sedu a já byla kousek od toho, abych ji přemluvila ať jde ven. Louis byl pořád ještě opilý a začal mluvit.
„Prostě kluci, jsou divní, jiný ti to udělá zase.“ Svalil se ke Stelle do peřiny a zavřel oči.
„Stell, neposlouchej ho.“ Štěkla jsem a drkla do Louise.
„Co, je to pravda.“ Odsekl Louis.
„Louisi, jdi na chodbu.“ Už jsem to nevydržela a nehodlala jsem se s ním hádat před Stellou.
„Jsi stejná, jako ostatní.“ Zabručel a vstával. Nevěděla jsem, co z toho myslí vážně, protože byl fakt ještě na mol. „Stello, vůbec jí neposlouchej. Stejně se z toho nevyhrabeš.“ Zasmál se a odcházel.
Pohled Stelly
Jen jsem zůstala na něj zírat, jestli to, co řekl, myslí vážně. Už byl pryč na chodbě a já přemýšlela nad tím co řekl. To vážně se mi tohle bude stávat pořád. Když už si budu myslet, že je to ten pravý, tak se najednou objeví něco, co to překazí?
„No, skvělý." Povzdechla jsem si pro sebe sarkasticky. Tak to bude teda skvělý život.
Ale teď jsem na to musela zapomenout. Na to co mi provedl ten..ten..šmejd..a taky na to, co řekl Louis. Řekl to jen proto, že byl opilý, jinak vím, že by něčeho takového nebyl schopný. Ale i tak mu to jen tak neprominu a hlavně nezapomenu. Bude si muset zase moje přátelství získat zpět, ale teď... teď jsem si vzpomněla na kluka, kterému jsem zase ublížila já. Niall. On mě pozval na večeři, ale já ho odmítl s tím, že teď nedokážu vystát žádnýho kluka. Takže se urazil. No, to se mi zase něco jednou povedlo.
Eleanor a Emma tam ještě něco pořád mluvily, ale já je už neposlouchala a spíš přemýšlela nad tím, jak se omluvím Niallovi.
Začala jsem hledat mobil, dívala jsem se na noční stolek, tam nebyl, začala jsem házet polštáře po celým pokoji a pak jsem musela schodit i peřinu na zem. Taky nic, a pak jsem si vzpomněla, že jsem ho vlastně hodila do rohu pokoje, protože jsem byla naštvaná.
Rychle jsem vstala z postele a běžela ho najít. Našla jsem ho hned, byl zapadlý za stolkem, kde jsem měla televizi.
„To jsem ho vážně hodila až tak daleko, jo?“ No páni. Zapla jsem ho a hned jsem vytočila číslo. Emma s Eleanor se na mě celou dobu dívaly, jako kdybych se právě zbláznila, že házím všema věcma po pokoji a teď mám v ruce mobil. Podívala jsem se na ně, a pak se podívaly na sebe.
„Musím zavolat Niallovi a omluvit se mu.“ Odpověděla jsem na jejich nevyslovenou otázku.
„Aha, tak mi budem zatím dole. Pak přijď.“ Řekla El a s Emmou už vstávala a odcházela z pokoje. Zabouchly za sebou dveře a já začala vytáčet Niallovo číslo. Přemýšlela jsem, co mu vlastně řeknu, ale v tu chvíli mi to někdo zvedl už, ale nebyl to ten hlas, který jsem chtěla, aby to byl.
