Perfection {Harry Styles CZ}

Chapter 29

Já a Will jsme sem přišli jako poslední, takže jdeme na řadu až po těchto lidech. Myslím, že nás čeká dlouhé a nudné ráno. A já mám to štěstí, že si ho nemůžu zkrátit svým mobilem, jelikož mám absolutně vyšťavenou baterku.

*-*-*-*

Na řadu se dostaneme až o hodinu a půl později, neboli někdy okolo půl deváté ráno. Will mi pomůže dovnitř a vysvětlí doktorovi, co se mi stalo, bez toho aniž by zmiňoval, jak přesně se mi to stalo. Asi by se doktorovi nelíbilo, kdyby se dozvěděl, že jsem šlápla na střepy od láhve, kterou Will sám rozbil. Ale na druhou stranu mu nezapomene opomenout, že jsem trochu podnapilá a občas zvracím.

Díky, Wille, díky.

Doktor se na mě podezřívavě podívá a mně se zamotá hlava, přičemž je mojí přirozenou reakcí, že se chytím za čelo. „ Tak se na to podíváme," promluví doktor a přejde ke mně. Nějakou chvíli mi prohlíží rány na noze a mračí se, přičemž si prohlížím i já jeho. Ne, že by byl nějak extra pohledný, jde spíše o jeho stav. Obrovské, modré kruhy pod očima a podmračený výraz. Rozhodně je zde na noční směně, což nechápu, jelikož noční směna skončila už před pár hodinami a měla jí nahradit ranní.

„ Co mi s tím budete dělat?" zeptám se s obavami v hlase, pravděpodobně ta otázka vyzněla trochu hnusně a drze, ale nyní po dvaceti čtyřech hodinách vzhůru opravdu nemám chuť přejít do hodné a všeobecně lepší verze mě. Navíc mám opravdu obavy o svoje nohy, když vidím jak moc unavený je.

Ale zase na druhou stranu, ne, že by se mi chtělo na trénink, stejně radši tančím sama. Takže mi nevadí, že se zde trochu zdržím, ale co mi opravdu vadí, je to, že nebudu moct tančit ani doma. A tak bych byla vážně ráda, kdyby se dal trochu do kupy a pořádně mi tu nohu spravil.

„ No," povzdychne si a přejde ke svému stolu. „ Přednostně vám vyndáme z chodidel střepy, vydesinfikujeme ránu a největší, nejhlubší rány zašijeme," vysvětlí mi, přičemž mu zdravotní sestra podá nějaké nástroje, kterými mi bude střepy vyndávat z nohy. Poté sestra odejde do vedlejší místnosti, asi připravit desinfekci, věci na šití a na umrtvení nohy.

Já se mezitím vytáhnu výše na nemocničním lůžku a pokusím se najít si pohodlnou polohu, jelikož předpokládám, že toto bude bolet a já sama sebe dokážu obrnit jen před tou psychickou bolestí. Fyzickou stále ještě vnímám. Pořád jsem jen člověk.

„ Jak dlouho nebudu moct chodit?" zeptám se pro jistotu, jelikož mi výčet operací, které teď podstoupím, moc neujasnil, kdy že se to postavím na své v mém životě dost potřebné nohy. Nečekám nějak zvlášť dobré zprávy. Spíše předpokládám, že mi oznámí, že dva týdny si nebudu moct ani stoupnout a tančit budu moci až tak za měsíc dva.

„ Myslím, že vám dáme pouze berle, jelikož vaše pravá noha nemá tak hluboké a velké pohmožděniny. Za dva týdny by pravé chodidlo mohlo být v pořádku, avšak levá noha vypadá o dost hůře. Typuji, že na tu se postavíte až za dva měsíce," při jeho odpovědi se nepřestává mračit a já, když si vyslechnu jeho názor, padnu hlavou plně na lehátko a přivřu oči.

Tak toto mi ulehčuje rozhodování. Je to definitivní. Jsem pryč z crew. Nezbývá mi nic jiného, než dobrovolně odejít a doufat, že mě nerozdupou. Za dva měsíce už bychom měli být někde v Evropě. Nemůžou přesunout turné jen kvůli mně, to si radši vyberou novou krávu, která jim udělá všechny sestavy za stejnou mzdu jako ostatní ze skupiny.

Ale tohle mi mohlo být jasné už několik hodin. Problémem je, že mi to opravdu docvaklo až teď.

Nezbývá mi nic jiného, než vyřešit, co se svým životem teď. Už nemám nic. Nic kromě svého přehnaně velkého bytu a kamaráda v Afghánistánu. Teda, je velice možné, že tam ani už není.