Hunter

The Last Chapter

 „Mami, co je tohle?" „Co?" odvrátila jsem hlavu z okna, ze kterého jsem vždy pozorovala, jestli se Zayn vrací. „Tohle." Zayn nejistě držel v rukou katanu, která patřila jeho otci. „Kdes to vzal?!" vyštěkla jsem přehnaně. „Zkoušel jsem klíče..." Měl v očích otazníky a s nejistotou se podíval na Audrey. Ta se vytáhla na nohy a zamířila za ním. „Nevěděla jsem, že něco takového máme doma. Mami?" „Je tam toho plno... Meče, zbraně, nože, dýky i granáty." Na chvíli vypustili mou přítomnost a naplno diskutovali, proč je v domě takový arzenál.

„Patřilo to vašemu otci a já to vyhodit nechtěla. Nikdy nevíte, kdy se to bude hodit." Oba ztuhli, Audrey se v očích objevily slzy a Zayn několikrát mrkl.

„Nemyslíš mami, že je už čas, nám o tátovi říct? Už jsme dost velcí." Vrátila se Audrey na pohovku, s ní šel i Zayn. Měla pravdu. Už opravdu byli velcí. Tedy... Jestli se dá šestnáctileté lidi považovat za dospělé... „Počkejte chvilku." Zamířila jsem do naší dřívější ložnice, a tam, z komody pobrala fotky a vrátila se k dětem. Buď teď a nebo nikdy...

„Vypadáš jako on!" zachraptěla Audrey, když po dlouhých minutách ticha zvládla promluvit. „Máš jeho oči." Třásl se Zaynovi hlas. „Jak vlastně táta umřel a proč?" „Váš táta mě chránil. Vlastně... Na začátku toho všeho mě měl zabít, jenže to neudělal... V slzách jsem začala povídat vše od začátku, to o svých rodičích, Lucasovi i Zaynovi a jeho rodině.

„Takže, náš táta byl vrah?" „Nebyl vrah, v té podstatě, kterou znáte ze zpráv." „Vraždil jen ty, co si to zasloužili?" „Jen ty. Neublížil by nevinnému." „Věděl o nás? Že se máme narodit?" rozplakala se Audrey. Zlomeně jsem zavrtěla hlavou. „Nestihla jsem mu to říct." „Má hrob? Chtěla bych se jít za ním podívat." Najednou zněla jako ta malá holčička. Kvůli slzám, které se mi draly do očí díky vzpomínkám na Zayna, jsem se zmohla jen na kývnutí. Jeho hrob byl tady. Na konci dlouhého pozemku. Cestou tam jsem utrhla několik rudých růží, které jsem od něj pravidelně dostávala. Audrey následovala mého příkladu a i Zayn jednu utrhl.

„Proto jsme sem nikdy nemohli?" vydechl Zayn, když jsem odemkla část oploceného pozemku. Opět kývnutí, kráčeli jsme vedle sebe cestičkou, kterou lemovali jehličnany, až jsme dorazili k jeho hrobu. Každý se posadil z jedné strany náhrobku a mlčel. „Umřel strašně mladý." Vydechla Audrey, asi jen proto, aby nebylo kolem takové ticho. Upřeně pozorovala jeho fotku a pořád plakala.
„Mami?" „Hm?" „Proč ses nikdy nevdala? Nebo, neměla přítele?" „Odpověď znáš." „Nedokázalas bys milovat jiného, že?" Zayn přešel za Audrey a já se posadila k nim. „Váš táta byl ten nejlepší chlap pod sluncem. A nikdo nemohl jeho místo nahradit."

„Kdo je tohle?" Bylo už pozdě v noci a děti si vzali do hlavy, že chtějí všechny fotky, které mám. Seděli jsme na zemi před krbem a probírali se hromadou fotek a děti poslouchali k nim krátké příběhy. Z očí mi opět začaly téct slzy. Pozorovala jsem pět tváří, s širokými úsměvy a jiskrami v očích. „Niall Horan, Loui Tomlinson, Harry Styles a Liam Payne. Tátovi kamarádi." „Proč jsme je nikdy neviděli?" Se zájmem probírali další fotky, kde byli kluci. „Odstěhovali se." „Proč a kam?" „Odstěhovali se zpět do míst, ze kterých pocházeli. Harry do Holmes Chapelu, Loui do Doncasteru, Liam... Wolverhampton." „A on?" Pohlédla Audrey se zvláštním leskem v očích, na blonďáčka. V duchu jsem si vybavila vzpomínku, kdy od doby co se naučila mluvit, tvrdila, že je v pokoji blonďatý pán s modrýma očima. Je pořád při ní a chrání ji. „Zemřel. Ve stejný den jako táta. Chtěl ho pomstít..." „A ostatní jsou v pořádku?" Audrey tiše plakala a teď se zhostil Zayn role v pokládání otázek. „Liam je upoutaný na vozíček. A Harry s Louim vyvázli bez zranění. Toho fyzického. Psychicky... Jo, jsou v pořádku, jen si to kladli za vinu." „Už ne?" „Neviděla jsem je. Ztratili se pár dnů po pohřbu, ani oni neví, že jste." „Chtěli bychom je poznat, patřili k tátovi." Po mém příslibu, odešli s hromadami fotek do svých pokojů a já se opět vrátila k oknu, ze kterého jsem vždy pozorovala Zayna.

„Chybíš mi..." Zašeptala jsem na cestu, přes kterou padl soumrak. 

-------------------------------------------------------------------------------------------------------

♥♥♥
Sooo, tohle byla poslední kapitolka této ne moc dlouhé povídky. Asi jsme někoho smrtí Zayna zklamala, ale přece nemůže vše končit šťastně :o) ...
Chtěla bych poděkovat všem Vám, úžasným čtenářům :o) Za počet přečtení, komentáře, hvězdičky... ♥
Moc děkuji, šíleně si toho vážím a moc to pro mě znamená :o)!

AnnabethW ♥♥