Chapter 6

7.8K 353 2
                                    

Usnula jsem chvíli po něm a když se ráno vzbudila, leželi jsme pořád ve stejné poloze. Vymanila jsem se z jeho sevření a zamířila do koupelny. V jeho oblečení jsem sešla do kuchyně a prolezla ji. Měl pravdu, moc tu toho neměl. Našla jsem krabici mléka, vajíčka a mouku. Zadělala na palačinky a hledala pánev.

„Ospalče, vstávej." S talířem, plných smotaných trubiček, potřených Nutellou, jsem se vrátila do ložnice. „Brý ráno." Zamumlal, aniž by otevřel oči. Začichal a až pak je otevřel. „Palačinky?!" „Nemáš je rád?" „Miluju je!" zaculí se, vytáhne se do sedu a hladově se do nich pustí.

„Můžu se podívat po domě?" „Přikývne. Odejdu. S kuklou na hlavě se mu jí špatně tak ať má možnost... Courám se po domě a marně přemýšlím, proč má jedna osoba tak obrovský dům. Něco mezi vilou a malým zámkem.

Zaujmou mě dveře. Jsou celé posprejované, nedá mi to a vejdu do místnosti. Je holá, až na malý, dřevěný, ušpiněný stůl. Na něm je hromada papírů, tužky, fixy, nějaké nůžky. Štětce, barvy a po zemi kolem se válí krabice plné sprejů.  Celá jedna zeď je posprejovaná, je šíleně barevná a chvíli marně přemýšlím, co zobrazuje.


„A rád kreslím. Ať už štětcem nebo sprejuju po zdech." V teplákách se opírá o rám dveří. „Je to pěkný." „Můžeš si tu klidně kreslit, jestli chceš. Klidně i sprejem na zeď." „Nikdy jsem s tím nedělala." „Tak to napravíme." Sebral jeden z válejících se sprejů na podlaze a přešel ke stolu. Otevřel šuplík a vytáhl z něj cosi, podobnému psímu náhubku. „Maska, ať to nedýcháš." Vlasy mi zastrčí za uši, upraví velikost a nasadí mi ji.

Držím v ruce sprej a on mě drží. Nelíbí se mi to, moje výtvory jsou šílené, ale on se jen směje a chlácholí. Bavíme se tak asi hodinu a konečně už to má nějaký lepší výzor. Domem zazní zazvonění, škubnu s sebou a on přejde ke dveřím. Teprve teď si všimnu monitoru, upevněného na zdi. Stoupnu si za něj a balancuji na špičkách. Před dveřmi stojí čtveřice osob. Všichni s kapucí a přešlapují. „Kdo je to?" „Lovci... Pánové," podrží cosi na monitoru. „Co vy tady?" „Zayne, pusť nás dovnitř. Posílá nás Aaron." Rozesměje se jeden z nich. „Běžte do obyváku, hned přijdu." Vpustí je dál.


„Neví o tobě. Snad... Nechoď dolů, jasné? Když budeš mít hlad, napiš mi," naškrábe na kus papíru číslo. „Donesu ti něco." Přikývnu a on rychlou chůzí mizí. Nedá mi to a přejdu k monitoru. Poklepu na něj, rozsvítí se a ukáže se mapa domu i pozemků. Z úst mi vyjde tiché „Wow." Klepnu na položku „dům" a objeví se mi místnosti. Klepnu na obývák. Obraz se načte přes celý monitor a zobrazí čtyři osoby, které se válí po pohovce. Vidím však jen temena jejich hlav. Jediný z nich je světlovlasý. Další má delší, mírně kudrnaté vlasy, třetí tmavé a rozcuchané a poslední je skoro vyholený. Až na toho prvního jsou všichni potetovaní. Zayn vejde, už bez kukle. I z něj však vidím ten záda. Pozdraví se s kluky objetím a praští za nimi na pohovku. S povzdechem navrátím obraz na začátek a posadím se na zem. Se skicákem a hromadou pastelek a tužkou začínám kreslit.

„Musím jít." Ozve se po víc jak hodině ode dveří. Je už oblečený, v ruce drží klíče od auta. Překryji skic čistým papírem a vytáhnu se na nohy. „Kam? A proč?" „Mám práci..." „Jsi zraněný!" „Jsem už v pořádku." Váhavě přistoupím k němu. Je mezi námi minimálně mezera. „Ale..." „Louis mi to zašil. Potřebují mě..." „Co když se ti něco stane?" „Nic se mi nestane, do večera budu doma." „Nechci aby si šel! Zůstaň se mnou!" obejmu ho kolem pasu a tvář mu zabořím do hrudi. Zarazí se, ale pak mě sevře v objetí. „Mikey, budu v pořádku. Večer budu doma, ale teď musím jít. Nechci tě tu nechat," zašeptá a stisk zesílí. „Ale tady budeš v bezpečí, nikdo tě tu nenajde." „Já se nebojím o sebe ale o tebe!"


Nechci aby odešel, je zraněný a já doslova šílím, že se mu něco stane. Jak paradoxní... Bát se o život někoho, kdo ho jiným bere...

„Zayne!" zahřmí od spodu nějaký hlas. „Si ho tam honíš, či co?" přidá se další, podbarvený přízvukem. „Jasně! Co kdyby to bylo naposledy?!" začne se Zayn hraně smát. „Budu v pořádku, Mikey. Slibuju, nic se mi nestane." Vyhrne kuklu a vtiskne mi polibek na bradu. Uteče mi z objetí dřív, než se na něco zmůžu. Dveře v hale bouchly a já pocítila šílenou tíseň.

Seběhla jsem schodiště a skrčila se u okna, za záclonou. Každý z nich mířil ke svému autu. Zayn, než nastoupil, se otočil. Jeho pohled padnul na mě. Nastoupil a zmizel mi z dohledu.

Poflakovala jsem se po domě, našla nabíječku na mobil, udělala si kávu a posadila se terase. Nechal tam cigarety, vzala jsem jednu a zkusila to. No, co na tomhle kuřáci asi mají, jsem pochopila. Prazvláštním způsobem mi to uklidnilo nervy. Než padla tma, vykouřila jsem skoro polovinu krabičky. Než se setmělo úplně, omrkla jsem místnosti, kvůli vypínačům.

Na jídlo si vzala jogurt, osprchovala se a snažila se najít svůj batoh. Nakoukla jsem do všech místností, ale nikde nebyl. Zbývali poslední dveře. Ty však jako jediné z těch všech byly zamknuty. Z vedlejších dveří sebrala klíč. Třeba bude pasovat. Pasoval...


Zámek lupl a vklouzla jsem dovnitř. Nahmatala jsem vypínač a prostor zalilo světlo. Zbledla jsem a klepajíc se, prohlížela jsem si místnost. Po celém obvodu se táhly police, uprostřed ležel obrovský stůl se skleněnou deskou. Všude byly zbraně. Malé, velké, střelné i na boj muž proti muži. Nože, dýky, vrhací hvězdice. Dlouhý meč, asi katana... V jednom z boxů ležely malé válečky, granáty. Hromada černých kuklí, hromádka černých brýlí, černých rukavic... Procházela jsem místností a zírala na tenhle arzenál.

Za jediným oknem se strhlo hotové Boží dopuštění. Vítr skučel, ohýbal stromy. Nebem křižovali blesky a hromy zněly z dálky. Do okna i parapetu pleskaly obrovské dešťové kapky a já zapomněla na čas. Místo toho, abych si šla lehnout, jsem prohlížela každou zbraň, každý nůž i dýku.

Vzala jsem do ruky ten dlouhý meč a vytáhla jej z pouzdra. Čepel se leskla a ostří bylo snad víc než jen ostré.

Na krku mě z ničeho nic zastudilo ostří. Ztuhla jsem a sotva dýchala.

HunterWhere stories live. Discover now