Chapter 11

6.5K 337 0
                                    

Dlouhou chvíli řešíme, co teď. Vyruší mě až zvonění telefonu. Hovor přijímám jen z důvodu, že by volala Mikey. „Zayne? Máš chvilku?" zní vystrašeně. „Jistě." Vytáhnu se na nohy a zamířím na chodbu. „Děje se něco?" „Viděl jsi zprávy?" kuňkne. „Uh. Ano... Mikey, neboj se. Všechno je v pořádku. Teď jsem u šéfa, hned pak přijedu domů, ano?" „Dobře." „Mikey, neboj se, prosím. Tam jsi v naprostém bezpečí. Nikdo se k tobě nemá šanci dostat. Nikdo, opravdu nikdo neví, že ten dům je můj."

„Kdo to byl?" „Mikey. Viděla zprávy a má strach." „Vrať se domů, sbal její věci a dovez ji sem." „Cože?" „Chceš Lucase zabít, ne? Pojedeš na akci a ji necháš doma?" „Nebude chtít sem. Nezná tě." „Dělej, jak myslíš. Co když tě ale chytí nebo někoho z vás? Lucas je schopen z tebe vymlátit, kde je. Smířil by ses s tím, že díky tvojí chybě ji zabil?" „Fajn!" „Máme jít s tebou? Pro větší bezpečnost?" „Nialle." Zvedl se na nohy a společně jsme zamířili k autu. „Aaron má pravdu. Může se cokoliv stát, a kdo ji pak ochrání?" „Já to vím. Jen..." „Ty ses zamiloval? No fakt! Zayne?!" „Ona je jiná, nevadí ji ani tohle." Poklepu si na tvář a on se zaculí. „Jak kdybychom ti i mi neříkali, že to jednou vadit nebude..." Zaculím se a kývnu. Dálkově si otevřu bránu a vjedu na pozemek. Sotva odemknu, do náruče mi vletí malej uragán. Přes záplavu tmavých vlasů skoro nevidím. „Zayne!" zašeptá mi do bundy a její ruce mě drtí, ani jsem si neuvědomil, jakou by mohla mít sílu. „Ahoj krásko." Zašeptám a on zvedne hlavu. Zaregistruje Nialla a její stisk zesílí. Křečovitě mi svírá lem bundy a plaše se na něj dívá.

„Ahoj Mikey! Jsem Niall Horan!" natáhne ruku k pozdravu. „Je to jeden z Lovců. Neboj." Jednou rukou mě stále svírá ale druhou natáhne k blonďákovi. „Já nekoušu, nejsem o nic horší, jak on." Zazubí se na ni a ona se konečně usměje.

„Musíme jít." „Kam? A proč? Já nechci!" „Kde má věci?" „V garáži. Vem ji z mé skříně mikinu a nějaký tepláky. Moc toho nemá." Mluvíme o ní bez ní, propaluje mě pohledem, plným výčitek a nepochopení. „Zbavuješ se mě?" „Ne!" Niall zmizel na schodišti. Vzal jsem ji hlavu do dlaní a sklonil se. „Nikdy bych to neudělal! Ale musíme tě vzít jinam. K našemu šéfovi, on na tebe dohlídne, zatímco já..." Kývne, chápe, kde budu. Ale i tak protestuje. „Nechci Zayne. Prosím! Říkal jsi, že tady jsem v bezpečí." „To pořád platí, jenže já potřebuju vědět, že si s někým, kdo tě ochrání."

Celou cestu v autě je napučená. Schovává za vztek strach a když Liam s Harrym a Louim akčně vyskočí k pozdravu, schová se mi za záda a opět mi drtí bundu v pěstích.

„Ukážu ti, kde máš pokoj. Zayne, Nialle, kluci vám vše řeknou." Ohlédne se, když ji Aaron vede pryč. Povzbudivě na ni mrknu a jen co dveře zaklapnou, skloníme se s Niallem k papírům, na kterých je plán domu.

Mikey

„Tak, tady je tvůj pokoj." Zdi jsou růžové, dvě postele, nějaké plakáty s tématikou Disney. „Tohle byl pokoj vašich dětí? Promiňte." Dodám, když spatřím bolest v jeho očích. „Ano byl..." Pousměje se a zmizí. Batoh, do kterého Niall přidal Zaynovo oblečení je nacpaný k prasknutí. Nemám ale odvahu, vyskládat cokoliv ze skříněk. Ve všech jsou komínky dětského oblečení, proto vytáhnu jen věci na převlečení a co jsem měla na sobě, dám do batohu.

Stojím opřená o zábradlí, před dveřmi za kterými je Zayn. Slyším šum, někdo občas zvedne hlas, sem tam něco bouchne. Když vyjdou ven, jsem překvapená. To že Zayn chodí v tmavém, mi nepřišlo nezvyklé, ale vidět celou jejich pětku, vesměs ve stejném druhu oblečení... V rukou držel každý z nich černou látku, na bocích se leskla pouzdra revolverů.

Čtyři i s Aaronem zmizí pod schodištěm a s velkou dávky váhavosti se k Zaynovi přitisknu. „Jen dnes, zítra už bude klid." Kývnu, věřím mu. Nic se mu nemůže stát, má kolem sebe další Lovce. Všichni budou v pořádku. „Buď opatrný, Niall, všichni." Přikývne a zastrčí mi pramen vlasů za ucho. „Jsi tak šíleně krásná..." zasmál se, něžně a přitom dravě mě políbil a zmizel.

HunterKde žijí příběhy. Začni objevovat