Hunter

Chapter 13

„Jak ti je?" Pomůžu mu do polosedu, usrkne čaje a ušklíbne se. „Už mi bylo i hůř. Ty?" „Já nevím." Vydechnu a schovám tvář v dlaních. Co kdyby se nevrátil? Co kdyby tam umřel?! Zvládla bych to? Další smrt někoho blízkého... Už ne, tentokrát ne. Lucas mi vzal hodně, omezil mou svobodu a když jsem ji konečně získala zpět, ztratil kluk, co mi k tomu pomohl, málem život. Jak dlouho ho znám? Několik hodin a přitom... Znamenal pro mě víc, než si snad sám uvědomoval.

„Mikey?" „Jsem v pohodě." Dlaně mi sjely z tváře, zaměřila jsem na něj pozornost. „Neplač." „Já nebrečím. Jen... Co kdyby tě tam zabili?! Co se tam vůbec stalo?" Nevím, jestli to chci slyšet. Jak se znám, budu mít pak problém usnout, ale bude to asi lepší.

„Nezabili mě, jsem tady a ještě nějakou dobu budu." Jestli se snaží být vtipný, moc mu to nejde. Drásá mi nervy a jen čekám, že se vrata dole rozletí a vtrhnou sem Lucasovi muži. Ocitla jsem se na pomyslném okraji, mezi spořádaným životem a životem s kriminálníky po boku. Na mysl mi přišlo, co vlastně bude, až Lucas zemře, jestli teda... Přestane Zayn zabíjet a bude, nevím, chodit někam do práce? Nebo bude dál nasazovat život, pro ochranu nevinných a vraždit ty, co si to zaslouží? Kdo ví...

„Když Lucas řekl, že si myslí že tě má někdo z Lovců, tak asi nestřílel jen tak do tmy. Byl si tím vyloženě jistý, jen co jsme se dostali do jeho firmy, kde podle našich informátorů měl být, strhlo se peklo. S Niallem jsme měli za úkol, otevřít zadní vchod, Liam, Hazz a Louis šli hlavním. Zlikvidovali ochranku na recepci a postupovali dál. Nám se povedl zadní vchod otevřít, dva hlídače, co tam byli, jsme zabili během pár sekund. Jenže, vystoupali jsme do patra, kde má kancelář. Já s Niallem únikovým schodištěm, kluci po hlavním. Nebudu ti lhát, cestou nahoru každý z nás zabil nejméně pět osob." Otřásla jsem se. Za noc vyhaslo tolik životů... Zhluboka se nadechl a pokračoval.

„Dveře jeho kanclu byly otevřené a nás hnala vidina, že se můžeme pomstít. Přestali jsme myslet na nebezpečí, které nám hrozí , bezmyšlenkovitě jsme dorazili ke dveřím. Slyšeli jsme, jak s někým mluví, jenže nikdo neodpovídal, tak jsme mysleli, že telefonuje. Chyba, naše... Byl ke dveřím zády, postupně jsme se protáhli dovnitř a dveře za námi bouchly." Srdce mi začalo bouchat rychleji. „Past?" „Jo," hořce se uchechtl. „Kolem nás bylo najednou na padesát chlapů se zbraněmi. Lucas se na nás otočil a smál se. Strašně jej zajímalo kdo z nás, tě má. No a pak mě poznal. Chvíli zíral a pak jen tak ledabyle pronesl, že mu někoho připomínám. No... Pak dal jasnej pokyn, všechny zabít, jen mě nechat. Povedlo se nám jich dost zabít a on zmizel ve dveřích na konci místnosti. K nohám Harryho pak spadl Niall, upřímně nevím, jak se nám povedlo dostat se ven a zdrhnout. Mě cestou po schodišti střelili a Niall... Snad to přežije."

Bylo mi toho sladkého kluka líto, vlastně, doteď jsem nepochopila proč někdo jako on, tohle dělá. Jeho andělský modré oči vyloženě řvaly, byly kontrastem, pro jeho „práci." Představte si, že víte že umřete a jediné co z vašeho vraha vidíte, jsou modré oči, které září a dokáží uklidnit. A pak nic, temno. Sunete se k zemi s mrtvolným výrazem a on mizí z místa činu.

Liam, Harry a Louis se Zaynem mi na tohle „povolání" seděli líp. Harryho zelené oči byly stejně čarovné, jako Niallovi. Jen s tím rozdílem, že z nich přeci jen čišel chlad. Louis má stejné oči jako Niall, ale opět jako ty Harryho, jsou chladné a bez špetky lítosti. Dva hnědoocí, Liam a Zayn... Jo, tihle mi na vrahy sedí z nich nejvíc. Jejich oči jsou jako kádě čokolády, umí být skoro bezedné a když se do nich díváte, motá se vám hlava. Chlad, arogance, povýšení, síla... Jediný pohled a srazí vás na kolena. A přitom, Zaynovi oči umí pohladit a ráda se do nich dívám. Konejší mě a uklidňují. Jak paradoxní...

„Bude v pořádku." „Jasně." Kývne, nevím, jestli svým slovům nevěří. V tváři mu sedí ocelová maska, nechce dát najevo svoje emoce. Nedivím se, na jednu stranu... „Mění se něco na tom, že tě poznal?" „Kvůli tobě?" Váhavě kývnu. Připadám si sebestředná, vtipné. On je zraněný a mě zajímá jen to, jestli mi za pár minut nezakroutí Lucas krkem. Buď umí číst myšlenky nebo tak perfektně čte v mé tváři. „Jestli si myslíš, že to co se dnes stalo je tvoje vina, tak na to urychleně zapomeň! I kdybych tě neznal, mohlo se to stát. Jasné?"

Zayn

Vážně jsem si nepamatoval, jak jsme do tama dostali. Měl jsem okno, ne neměl, spíš to byla výkladní skříň. Pamatuji si střelbu ale víc nic. Když jsem se nějak vzpamatoval, seděl jsem s ostatními v autě, na klíně Niallovu hlavu a snažíc se zastavit krvácení. Divil jsem se, že se za nás nenalepili cajti. Louis porušil všechna pravidla silničního provozu a ne jednou někdo vztekle troubil.

Zatímco mě Louis pak doma šil, Mikey poslali pro čaj. Blah... Dal bych si raději pivo... „Co teď? Ten zmetek ví, kdo jsi a nebude těžký vypátrat, kdo z nás ji ukrývá. Vyvraždí nás klidně postupně. Proč je pro něj tak nebezpečná? To mu fakt jde jen o prachy?" mumlal Liam a přecházel po místnosti. „O co jinýho? Taky to nechápu."

Vážně, proč ji tak jde po krku? Kvůli penězům? Nemyslím si, že by ona se pak v jednadvaceti, chtěla s ním soudit. Do tý doby může utratit i poslední penci... „Co o ní všechno víš?" „Jak to myslíš?" „Uvažuj, kdo je ona? Jen malá holka? Kdyby v tom byly jen ty zasraný prachy, tak se může Lucas na krásno sbalit a vypadnout z Anglie. S jeho možnostmi si změnit identitu by nebyl vážně problém. Co když v tom je i něco jinýho?" přidal se Harry. „Nechápu, kam tím míříš." „Upřímně? Sám to nechápu. Ale v tom ještě něco bude. Vždyť je jí kolik? Šestnáct? Co může ještě puberťačka udělat a čeho on se bojí?" „Myslíš, že se bojí?" „Neslovíčkař. Víš, jak jsem to myslel." „Jo vím, ale nechápu, co v tom je to něco, víc." „Dáme tomu čas." „Jo? A kolik Liame? Dokud nás teda nevyvraždí?" „Neřvi po mně. Co chceš teď dělat?! Niall je ve špitále, ty jseš – zase – postřelený. Chceš to nechat snad jen na nás třech?"

„Přestaňte řvát všichni. Musíme se připravit, jinak, pořádně." Vytáhl se Louis na nohy. „A hlavně se nesmíme hádat mezi sebou. Takže, ty se kurýruj. Já zajedu do nemocnice, dáme si týden. Pak to my čtyři začneme znovu řešit. Nialler bude nepoužitelnej dýl a tak dlouho opravdu čekat nemůžeme." Odešli a vešla Mikey.

„Jestli si myslíš, že to co se dnes stalo je tvoje vina, tak na to urychleně zapomeň! I kdybych tě neznal, mohlo se to stát. Jasné?" Nejistě kývne, přijde mi, že nemá daleko k breku. Snaží se tvářit jako hrdinka ale bez úspěchu.  Když ji stáhnu k sobě, rozbrečí se mi v náručí.