Chapter 7

7.1K 347 1
                                    

 „Jediné, zamknuté dveře a najdu tě za nimi." Jemnost se z jeho hlasu vytratila. Se strachem jsem mu pohlédla do očí, když si mě k sobě otočil. „Kde si vzala klíč?!" „Hledala jsem batoh. Procházela jsem pokoje a na dveře zkusila klíč z vedlejšího pokoje." Hlas se mi klepal. Nevydržela jsem jeho pohled a zadívala se na nůž, který stále držel v ruce.

„Podívej se na mě!" Zavrtím hlavou a chci se odtáhnout. Bojím se... „Podívej se na mě!" zopakuje přísně. Zvednu uslzené oči a on se skloní. „Bojíš se?" Kývnu, ušklíbne se a odhodí nůž, vtáhne mě do své náruče. Nenásilně mě opře o stůl a vysadí na něj. Pustí mě, zatáhne závěsy a přejde ke dveřím. Zhasne, pokoj je celý ponořen do tmy. „Co-co chceš dělat?" Sevře mi boky znenadání a stoupne si mezi moje nohy, těsně ke stolu.

Jeho dlaně mi kloužou na kolena, lýtka, pak zase zpět. Zachytí mě opět za boky a škubnutím mě přitáhne na sebe. Narazím do jeho těla a marně se snažím zachytit pohledem jeho tělo. Jen jej cítím.

„Nechtěl jsem, abys to tu viděla. Něco se mi otřelo o ruku. Je to teplé, z látky. Posunu ruku a nahmatám kuklu. „Proč ne?" „Jsem jen obyčejnej vrah, násilník,... Ale když jsi se mnou, necítím se tak. Dnešní noc, ve tvém objetí... Líbilo se mi to." Teplý dech mi ovane tvář. Cítím z něj cigarety a mentol. „Chci tak spát každou noc a ve tvé přítomnosti chci být jen kluk. Ne vrah. A tohle," jeho dlaně sjedou z mého těla, asi se rozpaží a označí to vše kolem. „Není něco, co bys měla vidět." Opět se mě dotkne, zvednu ruce a přiložím mu dlaně na hruď. Pomalu kloužu po jeho těle vzhůru, dech se mu prohloubil. Zvednu paže a konečky prstů přejedu po krku. Sama se přitisknu k němu víc a narovnám se. Čelem se mu otřu o bradu, která škrábe. „Jsi vrah, bereš životy jiným. Ale bereš je těm, co si to zaslouží. Já... V mých očích nejsi vrahem!"


„Promiň mi to." Otře se tváří o mou, omotám nohy kolem jeho a dotknu se jeho tváře. Pravé mi dovolí se dotýkat po celé ploše, ale jen co dotknu levé, odtáhne se. „Tam ne." „Nedovolíš mi, na tebe pohlédnout. Chci se tě alespoň dotýkat. Dovol mi to." Zašeptám do tmy, hlas mi slabě přeskočí. „Dotkneš se jednou a pak už chtít nebudeš. Nebudeš ani chtít, abych se já dotýkal tebe." „Budu se tě chtít dotýkat a budu chtít, aby ses mě dotýkal!" „Nebudeš..." šeptne zničeně. „Když to nezkusíme, nebudeme to vědět." Stojí uvolněně a když do něj strčím, odstoupí.  Donutím jej se posadit na stůl. Tma je tak hustá, že nevidím ani obrys těla, jen ho cítím, všemi smysly. „Chci se tě dotýkat!" dlaněmi jedu vzhůru, od břicha, přes hruď, ramena, krk, dolní čelist...

„Nedělej to!" zachraptí. „Odešel jsi a nechal mě tu. Nechtěla jsem, aby si šel. Tohle mi dlužíš." „Vyděračko!" zavrčí a stiskne mi obě zápěstí. „Vrahu!" šeptnu a vymaním se mu. Díky teplému dechu se orientuji, dlaň přiložím na pravou tvář. Třese se a jeho hruď se překotně zvedá. Kdyby jej teď viděl někdo z těch, co vyšetřují všechny ty vraždy, nevěřil by, že on je jedním z Lovců.

Ret se mi třese, když ukazováčkem přejíždím po dolní čelisti na levé straně. Pomalu postupuji výš, pár milimetrů od koutku rtů ucítím první nerovnoměrnost pokožky i jinou strukturu. Je drsná, je to, jako bych přejížděla silou po struhadle.


„Dost." Zašeptá. Neposlechnu, dál zkoumám, to co mým očím odpírá. Konečky prstů přejíždím po tváři. Jizvy jsou kratší i delší, hrubší i jemnější. Je jich několik. Ta nejdelší vede i kolem ucha. „Chci tě vidět!" zašeptám mu do rtů, sevře mi boky a posune se. Z boku se přesune na zadeček, Jemně jej stiskne a jeho ústa se mi otřou o tvář. „Prosím!" vyloženě zakňourám. Najdu si jeho tvář a políbím ji. Ztuhne a srdce mu překotně tluče. Než se vzpamatuje, zasypu levou tvář dalšími polibky. Chytí mi lem trika a pomalu jej vyhrnuje. Třesu se, ale nebráním se. Někam jej odhodí a sám si rozepíná košili. Hodí mi ji přes rameno a jeho vousy mi poškrábou kůži u klíční kosti. Líbá ji a přitom mi stahuje šortky. Když zjistí, že nemám kalhotky, jeho rty tiše brouknou, jestli smí pokračovat.

Přehodí mi košili i přes druhé rameno. Je dlouhá, dosahuje mi pod zadek a zakrývá to, co skrývali šortky, které teď leží na zemi. Postaví se a jediné místo, co teď můžu políbit je jeho holá hruď. On mě však chytí a vyzvedne. Omotám mu nohy kolem pasu, na pár sekund se zastaví u dveří a když vejdeme na chodbu, je všude tma. Musel nějak vypnout světla...


Položí mě do studených peřin, závěsy v ložnici jsou zatažené, zas ta neproniknutelná tma...  Zlehka nalehl, cítila jsem, že se mi dívá do tváře ale... „Jak si to udělal?" „Udělal co?" „Se světly..." „V každé místnosti je monitor, vše tu je napojeno na bezpečnostní systém i světla. Vypl jsem je." „Ale já tě chci vidět." „Doteky ti musí stačit." „Nechci se jen dotýkat, chci se dívat." Zatlačím mu do hrudi, nechá se povalit na záda, obkročmo se na něj posadím, nehty jezdím po hrudi. Vytáhnu se po chvíli do kleku a natáhnu se k oknu. Škubnutím jednu stranu závěsů odhrnu a do místnosti vpluje minimum měsíčního světla. Řádění venku ustalo a přes šeď mraků se měsíc pokoušel zasvítit na zem.

Zayn pode mnou vyloženě ztuhne. Zaměřím se na jeho oči. Měsíční světlo mu ozařuje tvář. Ta je plná šoku, momentu překvapení. Hledám zlobu... Místo ní jsou však oči naplněné bolestí, strachem, nejistotou co teď bude. Sklouznu pohledem na tvář. Potlačím vykřiknutí, ale moje oči mluví za vše. Podle hmatu jsem tušila, že to nebude hezké, ale tohle? Jeho tvář musela být na počátku toho všeho rozervaná na cáry. Jako by k tomuto „dílu" posloužili drápy šelmy. Místa kolem jizev jsou méně či více zarudlá. Zlomeně zavrtí hlavou, setřese mě a vytáhne se na nohy. Bez jediného slova se rozejde ke dveřím.


Chytí za kliku, na pár sekund se zastaví. Čeká, měla bych něco říct, ale nemůžu. Měl pravdu, pohled na něj mě děsil. Opětovně zavrtěl hlavou a tiše za sebou zavřel. Zabořila jsem tvář do polštáře a rozbrečela se. Měla jsem ty jizvy stále v živé paměti, ale jak minuty plynuly, pláč kvůli tomu vystřídal pláč, kvůli mému zachování. Prosil, ať to nedělám a já to i přes zákaz udělala. Ublížila jsem mu mlčením víc, než tím, že jsem to viděla.

Utekla necelá půl hodina od jeho odchodu. Opláchla jsem si obličej a vešla na chodbu. Zašla za roh, ke schodišti, vypínače nefungovali, ale skrz odhrnutý závěs pronikal dovnitř svit. Na posledním schodu seděla osoba. Nahrbená, lokty opřené o kolena. Hlavu měl skloněnou a v líném tempu proplétal prsty.

HunterWhere stories live. Discover now