Oneshoot 3 MAGIC SHOP

넘어져도 함께

           Čas neúprosně utíkal. Z mladých přátel se pomalu stávali dospělí a jejich poslední rok na škole se blížil jako stín, před kterým nebylo úniku. Věděli, že brzy budou muset opustit známé chodby, jistotu přátelství a pohodlí dospívání, a vstoupit do velkého světa dospělých, který působil děsivě a neúprosně. Nikdo z nich na to nebyl připravený. Proto byli vděční, že mohli ještě jednou společně prožít léto – poslední léto, kdy se nemuseli starat o budoucnost. Jejich rodiče jim dopřáli volnost, protože věděli, že právě tyhle okamžiky si budou pamatovat celý život.
Užívali si každý den, jako by byl poslední. Jezdili na výlety, chodili na párty, zpívali, smáli se a tvořili vzpomínky, které měly vydržet navždy. A právě tohle léto si naplánovali týden na chatě u jezera. Bylo jich sedm – sedm nerozlučných přátel. Jen YoonGi, druhý nejstarší, musel odjet později, ale slíbil, že dorazí ještě tu noc. Věřili mu, protože on nikdy nesliboval nadarmo.
         Šestice tedy vyjela dvěma auty na tříhodinovou cestu. Zpívali nahlas s hudbou, která hrála z reproduktorů, smáli se, povídali si a jedli jídlo, které jim připravili TaeHyungovi rodiče. Byli šťastní, volní, jako by jim svět ležel u nohou. Po příjezdu si rozebrali pokoje – spali po dvou, jen YoonGi měl mít pokoj sám, protože miloval spánek a nerad byl rušen. Potom společně vybalili zásoby jídla a pití, usadili se v obýváku a pustili televizi. Komentovali seriály, smáli se u každé maličkosti a jejich hlasy naplnily celou chatu. Byli to opravdoví přátelé – znali se roky, věděli o sobě všechno a nikdy se jim nezdálo, že by to mohlo skončit.
Čas ale plynul a venku už byla tma. YoonGi stále nepřijížděl a nervozita se mezi nimi šířila jako stín. NamJoon nakonec vytáhl telefon a zavolal domů. Hovor zvedla jeho mamka, a jakmile uslyšel její vzlyky, srdce se mu sevřelo. „Mami, co se děje? Proč brečíš?" ptal se vyděšeně.
„NamJoone... YoonGi měl nehodu. Je v nemocnici," řekla přerývaně. NamJoon ztuhl. „To není možné. To musí být vtip," hlesl, jako by odmítal slyšet pravdu. „Není to vtip," vzlykla jeho mamka. „Lékaři říkají, že už nikdy nebude chodit."
Telefon mu málem vypadl z ruky. Nevěřil. Slova mu bodala do srdce jako nože. Když zavěsil, jeho přátelé na něj zírali, čekali na vysvětlení. „YoonGi měl nehodu," řekl nakonec. „Říkají, že už nikdy nebude chodit." V očích ostatních se objevily slzy, ale nikdo neměl sílu je setřít.
         Druhý den ráno se rychle sbalili, nasedli do aut a vyrazili do nemocnice. Nikdo neměl náladu zůstávat na chatě. Na chodbě je přivítali rodiče – unavení, uplakaní, zlomení. „Jak je na tom?" zeptal se Jin, a otec YoonGiho jen zakroutil hlavou: „Nevypadá to dobře."
Když ho uviděli na lůžku, bylo jim jasné, že nic nebude jako dřív. YoonGi ležel bledý, pohled prázdný, tvář nehybná. Když na něj mluvili, jen krátce odpovídal, vyhýbal se očím, uhýbal pohledy. Bylo to, jako by kus jeho duše zůstal na silnici, kde se všechno změnilo.
Když se vrátil domů, stáhl se do sebe. Zavřel dveře, zatáhl závěsy, vypnul telefon. Nechtěl nikoho vidět. Nenáviděl lítost v očích ostatních a nenáviděl svůj vlastní odraz v zrcadle. Cítil se jako přítěž. K čemu ještě jsem? ptal se sám sebe. Nemůžu tančit, nemůžu běhat, nemůžu dělat nic. Oni mají žít, zatímco já jen sedím. Už nepatřím k nim.
Ve snech běžel – cítil vítr ve vlasech, smích svých přátel, hlas hudby. Ale vždycky se probudil do ticha a bolestné reality. A každé ráno bylo horší než to předchozí. Jeho přátelé se ale nevzdávali. Přicházeli každý den. Přinášeli mu jídlo, nechávali vzkazy, sedávali před jeho domem, zpívali, povídali si mezi sebou. Věděli, že je slyší, i když se tvářil, že není doma. „Myslí si, že když nás odžene, necháme ho být," řekl jednou Hobi, „ale on nechápe, že my se nenecháme odehnat."
Trvalo to týdny. YoonGi je odháněl, ignoroval, hádal se s nimi, když se mu snažili vnutit. Až jednou NamJoon ztratil trpělivost. Když se dveře pootevřely jen na škvíru, strčil je nohou a vešel. YoonGi seděl u stolu, obličej skrytý v dlaních. „Říkal jsem, abyste mě nechali," zavrčel.
„Ne," řekl NamJoon pevně. „Nikdy tě nenecháme. Jsme přeci tvý přátelé, a přátelé se neopuštějí YoonGi" YoonGi na něj zlostně pohlédl. „Proč? Co z toho máte? Jsem k ničemu! Nemůžu s vámi jít, nemůžu běhat, nemůžu být součástí toho, co jsme měli. Už nejsem ten, kdo jsem byl!"
„Mýlíš se," odpověděl NamJoon. „Jsi pořád náš přítel. Není to o tom, co můžeš nebo nemůžeš. Je to o tom, že jsi YoonGi. A to stačí." „Nechápeš," šeptal zlomeně. „Já už nikdy nebudu normální." „A kdo z nás je normální?" vložil se do toho Jin, který právě vešel. „My jsme nikdy nebyli. Byli jsme parta bláznů, která nikam nezapadala. To, že teď nemůžeš běhat, neznamená, že neběžíš s námi. I kdybys seděl na místě celý život, pořád poběžíš v nás." YoonGi se rozplakal. Poprvé nechal své slzy volně téct. Ramena se mu třásla a přátelé ho objali. A on jim to dovolil.
Nebyl to konec jeho trápení. Ještě dlouho měl dny, kdy se znovu uzavíral, kdy nechtěl vyjít ven, kdy se propadal do tmy. Ale oni se nevzdali. Vozili ho na výlety, k jezeru, kde kdysi slavili své mládí. Seděli s ním na břehu, hráli na kytaru, zpívali, smáli se. Připomínali mu, že život nekončí, i když se změnil.
A pak, poslední noc léta, se všichni sešli na kopci nad městem. Leželi v trávě, dívali se na hvězdy a Yoongi tiše řekl: „Možná jsem padl. Ale díky vám jsem pořád tady. A dokud jsme spolu, nikdy nepřestanu běžet." Všichni se na něj usmáli. Nic nebylo třeba říkat. V tu chvíli věděli, že ho získali zpět. A jejich smích se rozléhal nocí, plný bolesti, ale i naděje. Mládí možná končilo, ale pouto, které je spojovalo, bylo silnější než čas. Byli spolu – a to bylo důležitější než cokoliv jiného.