Oneshoot 3 MAGIC SHOP

나는 바위다, 나는 절벽이다, 나는 부술 수 없는 힘이다

Déšť bubnoval na střechu opuštěného domu. Kapky se tříštily o popraskané okenní tabule a stékaly po skle jako slzy.

Hoseok stál u okna, zády k místnosti, s rukama sevřenýma v pěst. Pozoroval noční ulici, kde se světlo pouličních lamp odráželo od mokré dlažby. Vzduch byl chladný a těžký, ale on ho sotva vnímal.

„Myslí si, že mě můžou zlomit," promluvil tiše, ale v jeho hlase byla ocel. „Že když mě dostatečně zatlačí ke zdi, tak se rozpadnu. Ale já jsem skála. Jsem útes."

Slova zůstala viset ve vzduchu, jako by se odrážela od holých stěn místnosti.

SeokJin seděl na podlaze, opřený o zeď, a sledoval ho. Hoseok vypadal tak silně. Vždycky vypadal silně. Ale SeokJin věděl, že to je jen maska.

„A co když se skála začne drolit?" zeptal se tiše.

Hoseok se ani neohlédl. Jen mu zacukaly svaly na čelisti. „Co tím chceš říct?"

SeokJin si povzdechl. „Jen že... někdy není špatné přiznat si, že už nemůžeš dál sám."

Ticho.

Hoseok se zhluboka nadechl, ale stále se neotočil. Někde v dálce zahřmělo a v místnosti se na okamžik mihlo světlo blesku.

„Víš, proč jsem tenhle dům našel jako první?" změnil najednou Hoseok téma.

SeokJin zavrtěl hlavou.

„Bylo to před pár lety," začal Hoseok. Jeho hlas byl teď tišší. „Tehdy jsem si myslel, že už nemůžu dál. Že jsem ztracený. Že nic, co udělám, nemá smysl. Utíkal jsem sem, když jsem potřeboval zmizet. Když mi připadalo, že svět venku mě rozdrtí."

SeokJin se na něj díval a v krku měl podivný tlak. Tohle mu Hoseok nikdy neřekl.

„Tenhle dům byl prázdný. Stejně jako já," pokračoval Hoseok a prsty přejel po okenním rámu. „Ale pořád stál. I když ho nikdo nechtěl, i když byl rozbitý a opuštěný, pořád stál. A já si řekl, že když to dokáže tenhle dům, dokážu to i já."

SeokJin pomalu vstal a přešel k němu. Postavil se těsně vedle něj, ale nedotkl se ho.

„Ale nejsi dům, Hoseoku," řekl po chvíli. „Možná jsi skála, ale i skály se někdy bortí. Potřebují ochranu před bouří. Někdy je lepší nechat někoho, aby tě podržel, než spadnout do moře."

Venku stále pršelo, ale už to nebyl prudký liják. Jen tichý, ustávající déšť.

Hoseok se konečně otočil a poprvé se mu podíval do očí. A v tom pohledu bylo něco, co tam SeokJin nečekal – únava. Ne fyzická, ale hluboká únava člověka, který už příliš dlouho nese svět na svých bedrech.

„A co když nechci, aby mě někdo viděl slabého?" zašeptal Hoseok.

SeokJin se jemně usmál. „Víš, proč jsou majáky na útesech?"

Hoseok se zamračil. „Cože?"

„Majáky. Jsou tam, aby chránily lodě. Aby jim ukázaly cestu. Útesy jsou pevné a silné, ale bez světla by se o ně lodě rozbíjely." SeokJin natáhl ruku a lehce ji položil na Hoseokovo rameno. „Jestli jsi skála, pak já budu tvůj maják. Protože i ty potřebuješ někoho, kdo ti ukáže cestu zpátky, když ztratíš směr."

Hoseok dlouho mlčel. Potom se zhluboka nadechl a přikývl.

„Dobře," řekl potichu.

A když společně vyšli ven, déšť už téměř ustal. Jen pár kapek dopadalo na jejich ramena, jako by jim svět šeptal, že bouře skončila.

A tentokrát, poprvé po dlouhé době, se Hoseok necítil sám.