Oneshoot 3 MAGIC SHOP

죽음은 아이돌에 대한 사랑을 멈추지 않는다

             JungKook
                 Tehdy když se to stalo mi bylo 18, šel jsem zrovna do školy. V uších jsem měl sluchátka a poslouchal jsem nové album, mého oblíbeného rapera Kim NamJoon. Vážně zbožňuji jeho hudbu. Zrovna jsem přecházel přes silnici, když jsem neslyšel auto, které do mě narazilo. Už jsem jen cítil tvrdý pád na zem, a pak už jsem nic nevnímal. Probral jsem se až v nějaké černé místnosti. Rozhlédl jsem se kolem sebe, když jsem si všiml muže, který seděl za stolem. ,,Vítej Jeon JungKooku, aby jsi pochopil zemřel jsi, a tady jsi proto, že se stebe stane smrtka. To znamená že budeš přivádět mrtvé duše, vždy uvidíš jejich čas na těchto hodinkách.'' řekl a ukázal na mou ruku, kde byli ony hodinky. Nic jsem neříkal jen jsem kývl. Nakonec si mě vzal na starost, abych pochopil jak to tu chodí. Nebylo to nic složitého, ale dosti smutného, když jste viděli malé dítě co se nedalo zachránit, i když párkrát se mi to povedlo. 
                Avšak ani smrt mě nedokázala odradit od poslechu NamJoonových písních, ani po tom co se dostal do skupiny. Jeho hudba byla vážně naplňující. Proto mě tolik zasáhlo zjištění, které jsem dostal od dalších smrtek. Aby jste si nemysleli nejsem jen já, je nás hodně, protože lidí je taky dost. Ale ne každý kdo zemře se stane smrtkou. Tehdy jsem je slyšel povídat si o tom že NamJoon má už jen rok života. Jak je to ale možné? Vždyť byl vždy zdraví to by musel chtít zemřít sám. Musel jsem na to pořád myslet. 
Jednou jsem procházel po nočních ulicích zasněženého Seoulu, když jsem si všiml jeho. Měl na hlavě kšiltovku, v rukou jeho pejska Mona a procházel se nejspíš taky. Jenže šel na přechod na kterém svítila červená a nevnímal auto, které na něj troubilo, aby zmizel z vozovky. Nemohu ho nechat zemřít. A tak jsem se k němu rozeběhl, a odstrčil ho. Mnou auto jen projelo, a jemu se nic nestalo. To se ale nedalo říct o řidiči auta, ten byl na místě mrtví. Byl jsem zděšen nad tím co jsem udělal, a věděl jsem že mě za to čeká trest, ale já ho prostě nemohl nechat zemřít. 
            ,,Jeone JungKooku, víš že NamJoon má zemřít, a stejně si ho zachránil. Je jedno že mu zbývá rok, má zemřít v tomto roce, a ty tomu nesmíš bránit.'' hřměl na mě můj nejvyšší. ,,Ale, on on nesmí zemřít, nezaslouží si zemřít, je tak mladý a talentovaný, on musí žít a šířit štěstí a lásku.'' říkal jsem plačtivě. ,,Dám ti šanci, pokud ho dokážeš ustrážit do dalšího prvního sněhu, necháme ho žít.'' a já se na něj nadšeně, ale překvapeně podíval. ,,Vážně?'' optal jsem se zaskočeně. On nic neříkal jen kývl. ,,Ale pamatuj, možná tě cítí, ale nevidí tě,'' řekl a pak mě nechal odejít.
Já šel hned za NamJoonem, musím ho udržet naživu. Nesmí zemřít. Od té doby začal můj neutuchající strach o něj, a o to, abych ho dokázal vždy udržet v bezpečí. NamJoon byl nešika a jeho členové se mu často smáli, ale pomáhali mu. To dělalo i lehčí práci mě. I když párkrát mě NamJoon překvapil. Vypadal občas tak sklesle a smutně. Hlavně když četl komentáře od haterů. Ale já to vždy dokázal odvrátit, psal jsem mu dobré komentáře, a jeho úsměv mi vždy zvedl náladu. Čas utíkal rychle.  Občas jsem musel zasáhnout, občas zasáhli kluci, občas jsem je k tomu dostrkal, či NamJoona přenesl na jiné myšlenky, či ho přesvědčil že lidé ho milují.
           Byl tu den jejich koncertu, byla zima, a předpovězen byl první sníh. Věděl jsem že když se nic nepokazí, přežije to a nechají ho žít normální život. Byl jsem z toho nervózni, co když se dnes vše pokazí? Co když naplánují něco před čím ho nezachráním? Tak moc jsem se o něj bál. On si prostě nezaslouží zemřít. 
Kluci od rána byli nervózní a já je chápal, byl to poslední koncert jejich turné. Které se jim neskutečně povedlo. Museli si ho užít co nejvíce to šlo. Měl jsem pocit že se stane něco hrozného, proto jsem na NamJoona dával ještě větší pozor, a i když jsem s ním nechodil na záchod či do koupelny, pořád jsem měl nehorázný strach. 
          Byli na pódiu, dávali do toho všechno, já si to užíval s nim. Zpíval jsem s nimi tancoval s nimi a i když mě nikdo neviděl neskutečně jsem si to užíval. Bylo to tak skvělé. 
Nastal konec všichni stáli v řadě a chystali se uklonit, když v tom jsem si všiml houpajícího se světla. Tak takto to plánují. Ne to se jim nepovede, po dnešku bude žít normální život bez strachu, i kdybych měl znovu zemřít. Rychle jsem se k němu rozeběhl a odstrčil jsem ho. Jen jsem cítil jak mohutné světlo dopadlo na mé tělo. Jak je to možné? Mělo by mnou jen projít. Všichni vykřikli zděšením a překvapením. Nikdo nechápal co se děje, NamJoon ležel kousek od onoho světla, a já ležel pod ním. Oni na mě koukali. Počkat koukali na mě? Jak je to možné? Nic jsem nechápal. ,,Zachránil jsem tě.'' pronesl jsem ztěžka a pak jsem cítil jak mé tělo mizí. ,,Zachránil jsi ho JungKooku za cenu svého života, který už dávno vyhasl, jak jsme slíbili necháme ho být, a ty jdeš za svůj skutek do nebe. On bude žít.'' uslyšel jsem onen hlas, a pak už jsem jen viděl bílo. Bude žít. Pomyslel jsem si s úsměvem.
      NamJoon
        Nikdo nechápal co se to na tom koncertu stalo. Všichni jsme koukali na kluka pod světlem, který mě nejspíše odstrčil na stranu a tím mi zachránil život. Už delší dobu se mi zdálo že mě někdo chrání a byla to pravda. ,,Zachránil jsem tě.'' uslyšel jsem šeptem z jeho úst. ,,Kim NamJoone měl jsi zemřít, ale JungKook tě zachránil i když už je dávno mrtví. Važ si toho a žij tak jak on si přál aby se stalo.'' uslyšel jsem hlas uvnitř mé hlavy. ,,Budu žít.'' pronesl jsem tichem. Nakonec jsme koncert skončili a rozloučili se. A já tvořil dál hudbu a žil pro toho kdo mě zachránil.