Oneshoot 3 MAGIC SHOP

가족? 단지 뒤늦은 깨달음이 아닌

               JungKook
           S Jinem jsme spolu již asi 2 roky. Poznali jsme se na škole ale začali jsme spolu chodit až v mém třetím ročníku. Jin mi nabýdl práci u něj ve firmě a tak jsem na to kývl. Asi před rokem se u nás oběvil můj nevlastní bratr NamJoon. Od té doby se ke mě Jin začal chovat chladněji. Vše věřil NamJoonovi a vše co jsem mu řekl tak tomu nevěřil. NamJoon se vyžíval v tom že mi Jin nevěří, a tak zacházel i dál, občas když jsme se hádali, a on mě praštil, praštil se taky a víc, aby si pak ztěžoval Jinovi že jsem ho napadl. Samozřejmně mu to věřili. Pomalu jsme se začali odcizovat, mrzelo mě to, ale nemohl jsem s tím nic moc dělat. 
           ,,JungKooku pořád si to nevzdal. Nevidíš Jin už tě nechce, radši bude se mnou než s tebou.'' řekl výsměšně NamJoon. Nereagoval jsem, už na to nemám. Chce mi jen ublížit psychicky, Jin mě miluje. říkal jsem si vduchu. ,,Neignoruj mě.'' vykřikl a chytl mě pod krkem. Jen jsem na něj vytřeštil oči. Snažil jsem se ho od sebe odstrčit, bylo to složité, ale nakonec se mi to povedlo. Spadl na zem. Rychle jsem se postavil a natahoval jsem k němu ruku že mu pomůžu. ,,Co si myslíš že děláš JungKooku.'' zarazil mě od pomoci Jinův křik. ,,Já, já.'' koktal jsem ale nedokázal jsem nic srozumitelného říci. ,,Musíš mu pořád ubližovat.'' křičel dál. ,,Vypadni do svého pokoje, dnes tě nechci vidět.'' řekl a já se slzami odešel. Zamkl jsem pokoj a sjel po dveřích dolu. Přitáhl jsem si kolena k bradě a jen brečel. 
       NamJoon
         Jak mě baví mu ubližovat. Nebudu kecat Jin je hezkej, byl by bonus ho dostat pro sebe, ale týrat JungKooka je tak skvělé. ,,Jine bolí mě noha.'' řekl jsem s falešným pláčem. ,,Vezmu tě do nemocnice.'' řekl a já jsem se nechal vzít do náruče. Ta noha mě vážně bolela, ale ne tolik. V nemocnici se mě ujal můj známí, a vyšetřil mě. ,,Měl by se šetřit a nestoupat na tu nohu.'' řekl nakonec Jinovi a pak nás pustil. Jin mě podpíral až k autu a pak mě odvezl do jejich domu. Posadil mě na gauč a šel uvařit. Bylo to tak dobré je to dobrý kuchař. Uvařil jen pro nás dva. JungKooka ani nezavolal. To mi udělalo ještě větší radost. 
Nakonec mě pak odvedl ještě do pokoje.
            JungKook
            Někam odjeli, viděl jsem je z okna. O to více se spustili mé slzy. O mě už se takhle nestará. Tak moc mě píchl pocit smutku a žárlivosti. Žárlím na nevlastního bratra a mého přítele. Je vůbec ještě můj přítel? Má mě vůbec ještě rád? Neměl bych odejít? Přemýšlel jsem si, když v tom jsem ucítil něco co mi teklo přes ret. Sáhl jsem na to, a pak se na onu věc podíval. Byla to krev, tekla mi krev z nosu. To nic nebude, a tak jsem si jen lehl do postele, a čekal až mě zavolá na večeři. To se však nestalo a tak jsem usnul se slzami na tvářích. 
Ráno se mi neskutečně točila hlava, bylo mi špatně. A tak jsem vyšel z pokoje a šel jsem si najít něco k jídlu. ,,Hah jsi venku už jsi dobrečel.'' řekl výsměšně NamJoon. Ignoroval jsem ho, snažil jsem se soustředit na bolest hlavy, a na to že se musím najíst. Vzal jsem si jídlo a odešel jsem do svého pokoje. Jídlo jsem snědl, ale nedokázal jsem ho udržet moc dlouho. Vyzvracel jsem ho. Jo musím si zajít do nemocnice. Pomyslel jsem si. 
           Zavolal jsem si taxi a jel do nemocnice. Čekal jsem na doktora a pak na výsledky testl co mi udělali. Nakonec si mě doktro zavolal do ordinace. ,,Pane Jeon neříká se mi to lehce, ale máte rakovinu žaludku v pozdním stádiu, to vám ještě nikdy nebylo takto špatně?'' optal se mě a já jen zakýval hlavou v nesouhlas. ,,Kolik, kolik mi zbývá času?'' optal jsem se ho zpět. ,,Asi 3 měsíce.'' řekl a já na něj vytřeštil oči. Nakonec jsem opustil ordinaci a i nemocnici. Neměl jsem náladu jet domů, a tak jsem se kousek prošel. Jenže jsem to asi neodhadl a cítil jsem jak mi ubývají síli. 
,,pane, pane jste v pořádku.'' slyšel jsem příjemný hlas. Podíval jsem se na onoho člověka, byl to pěkný menší kluk. Jen jsem se usmál. ,,Jste v pořádku, pojďte sedneš si na lavičku.'' řekl a odvedl mě k ní. ,,Děkuji.'' řekl jsem, nakonec mi dal ještě pití. ,,Chceš hodit domů JungKooku?'' optal se mě YoonGi. Ano představili jsme se. 
,,Byl by jsi moc hodný.'' řekl jsem a on mě odvedl k jeho autu. Nadyktoval jsem mu ulici a on mě tam odvezl. ,,Děkuji že jsi mě odvezl.'' řekl jsem a pak už sledoval jak jeho auto odjíždí. 
Šel jsem domů, kde už čekal naštvaný Jin a NamJoon. ,,Kde si sakra byl.'' rozkřikl se Jin. ,,V nemocnici.'' řekl jsem pravdu. ,,Jo a proto tě přivezl nějaký idiot.'' řekl. ,,Jmenuje se YoonGi a pomohl mi domů.'' řekl jsem. Nakonec jsem se vydal do svého pokoje. Jin za mnou ještě něco volal, ale já ho ignoroval. 
            Další den jsem dal vědět YoonGimu jestli nechce jít ven. On souhlasil. Musím mu to říci. On mě pochopí určitě ano. Vyzvedl mě a jeli jsme do pěkného parku. Usadili jsme se na deku kterou vzal sebou. ,,Musím ti něco říci.'' řekl jsem mu a on se na mě podíval. ,,Mám přítele, který mi nevěří, radši věří mému nevlastnímu bratrovi. Často mi nadává, občas mě i praští, kvůli tomu že mi prstě není schopnej věřit. A včera když jsi mě vezl domů, šel jsem z nemocnice. Oznámili mi že mám rakovinu žaludku, a že mi zbývají 3 měsíce.'' řekl jsem mu a nedíval jsem se na něj. 
,,To je mi líto JungKooku je to idiot když ti nevěří, ale teď jsme kamarádi, a proto s tebou strávím zbytek tvého času.'' řekl a vtáhl si mě do obětí. Takhle jsme tam seděli ještě dlouho a povídali jsme si. 
             Nakonec mě odvezl domů. Jin už tam zase čekal. ,,Zase jsi se někde toulal s ním.'' křikl naštvaně. Já už to ale nevydržel. ,,Víš co ano byl jsem s YoonGim, protože narozdíl od tebe on mě poslouchá, naslouchá mi a věří mi ne jako ty, který věří mému bratrovi, anižby se mě na něco zeptal  či mě jen poslouchal. Mám toho dost, ani nevím zda jsi stále můj přítel. Neustále jsi s NamJoonem či v práci. O mě se nazajímáš. Nevěříš mi nepolsoucháš mě a já mám toho plné zuby.. Odcházím.'' vykřičel jsem mu do tváře a nakonec odešel do mého pokoje. Lehl jsem si do postele a začal si psát s YoonGim. Nabýdl mi že se k němu můžu nastěhovat, protože jsem mu napsal co se stalo. Nakonec jsem zase z postele vstal a začal jsem si balit oblečení. Nezůstanu tu. 
               Ráno už mě YoonGi vyzvedl a já odešel. Jin ani NamJoon nebyli doma a tak mi to bylo jedno a neměl mě kdo zastavit. YoonGi měl krásný byt, malí ale útulný. Ukázal mi můj pokoj a já byl rád. Pak jsme si jen sedli a začali jsme si zase povídat. Bylo to jakobychom se znali celí život. Pořád jsme měli o čem mluvit. 
           Uběhli dva měsíce, a já se cítil slabí. Už jsem musel ležte v nemocnici. Yoongi mě navštěvoval každý den. Jin mi párkrát volal, ale já to ignoroval. Už jsem neměl sílu se hádat. 
Čas se chílil ke konci. Věděl jsem že smrt se blíží a tak jsem nechal YoonGiho aby zavolal Jinovi.  Ten vážně přišel. Vypadal v šoku, když mě viděl v nemocnici skoro bez barvy v tváři a propadlími tvářemi. ,,Co se děje JungKooku.'' optal se mile. ,,Umírám, chtěl jsem ti to říci, ale ty jsi mě ten den seřval za to že mě YoonGi přivezl domů.'' řekl jsem. ,,Mrzí mě to, mrzí mě že jsem ti nevěřil. NamJoona jsem donutil mi říci pravdu. Tak moc se omlouvám.'' říkal a plakal. ,,To je v pořádku, každý dělá chyby.'' řekl jsem a pohladil ho naposledy po tváři. Pak jsem se rozloučil ještě s YoonGim a už navždy zavřel oči.