Oneshoot 3 MAGIC SHOP

너무 늦었을 때만. 아니면 보내지 않은 편지처럼.

                  Jimin
          Palác je děsivý, všichni si myslí, jak je to luxusní místo, ale pletou se. Je to osamělétiché místo, plný bojů o moc. Jsem rád že se toho nemusí účastnit, a jen to zapisuji. I když zapisovat, každou blbost co kdo udělá je otravné. Jsem rád, kdykoliv jen budu moci odejít z paláce, a zapisovat zajímavější věci, než toto. 
Avšak ten den, kdy mi byla udělena tato práce, jsem nevěděl, zda se mám radovat či smutnit. Měl jsem odjet do západní části hlavního města, abych zapisoval, úmrtí lidí na mor. Věděl jsem že tyto poslední slova před smrtí, jsou důležitá, ale byl ve mě i strach. Ale i tak jsem si zbalil  věci, a šel tam kam jsem byl poslán. Cestou jsem viděl, umírající lidi, doktory a vojáky. Nakonec jsem i s věcmi vystoupil ze sedanu, a začal svou práci. Bylo tu tolik lidí, ženy, muži, děti. Bylo mi to tak líto. Nezasloužili si to, nemoci se však nevyhneme. 
            Procházel jsem kolem lidí a zapisoval vše co mi řekli. Nebo vše co chtěli abych napsal. Mluvil jsem i s doktory či vojáky. Když už jsem byl unavený, odebral jsem se do jedné zapadlé zahrady. Kdysi jsem jí už navštívil. Ale kvůli moru tam lidi nechodí. Vstoupil jsem do ní, a v tom jsem si všiml muže. Stál ke mě zády, ale i ze zadu vypadal vyrýsovaně. Když  v tom se otočil mým směrem. ,,Kdo jsi?'' optal se mě, jakmile si mě všiml. ,,Já, já jsem zde písařem. Mám zapisovat co se tu děje.'' řekl jsem vyklepaně. ,,Jak to že o tom nic nevím?'' řekl a já na něj vytřeštil oči. ,,Proč by jste měl o tom vědět?'' ptám se zmateně. ,,Jsem generál Jeon JungKook.'' řekl a já vytřeštil oči ještě více. ,,Omlouvám se pane, nikdo mi neřekl že bych se měl někomu hlásit.'' řekl jsem. ,,Nemusíš mi říkat pane, jsem JungKook a ty?'' optal se mě. ,,Jimin.'' pronesu šeptem, protože se mezitím ke mě přiblížil. Byl neskutečně blízko, koukal mi do očí a já jemu. ,,Budu muset jít Jimine sejděme se zde zítra.'' říká a já na souhlas kývl. Já se vrátil do práce. Po práci jsem dostal jídlo a pak už jsem ulehl ke spánku. Byl jsem unavený, proto jsem hned usnul. 
           Další den to bylo stejné. Zapisování všeho co lidé chtěli sdělit, usmívání se i přes těžkosti smrti, která byla všude kolem mě. Rozveselování dětí, a uklidňování žen. Bylo to vážně těžké vidět jak lidé umírají. Ale uklidnilo mě, že dnes uvidím JungKooka, nějakým způsobem mě uklidnil. 
Konečně nadešel čas, kdy ho můžu vidět. Vydal jsem se tedy do oné zahrady. A byl tam. ,,Už jsem si myslel že jsi zapomněl.'' řekl a já se nad tím musel pousmát.,,Jsem tady to je hlavní.'' řekl jsem.  Nemuseli jsme ani mluvit, stačila nám naše přítomnost. Bylo mi s ním prostě hezky.  Takto jsme se setkávali každý den. Povídali jsme si, či jsme se jen drželi za ruce, nebo se objímali. Bylo to příjemné odvedení myšlenek. 
           Jenže ne vše trvá věčně. ,,Císařský dekret.'' rozneslo se tímto místem. Všichni se hned shromáždili. ,,Generál Jeon JungKook je povolán do služeb císaře, aby se zůčastnil na severních hranicích k potlačení rebelů.'' Bylo vidět že JungKook nechce, ale nemohl odporovat. Proto převzal dekret a začal se připravovat. Čekal jsem na něj v zahradě. Doufal jsem že přijde a on vážně přišel. ,,Nechci od tebe Jimine.'' řekl a já cítil slzy ve svých očích. ,,Nechci aby jsi odešel.'' říkám plačtivě. ,,Musím jít, ale nechci tě tu nechat.'' říká. Jenže nakonec odešel. 
Už je to týden co odešel. Já jsem tu bez něj a cítím se nadně. Doufal jsem a modlil se aby byl v pořádku. S myšlenkami jinde jsem však zapisoval co mi lidé říkali. 
Už je to půl roku co odešel, mor zde ustoupil, a já se zase vrátil do paláce. Ale neustále jsme na něj musel myslet. Modlil jsme se aby byl v pořádku. Brečel jsem celkem často. Proto jsem mu každý den psal dopisy, které jsem však nemohl poslat. Nebylo by to přijatelné. 
           Dnes vše bylo špatně. Cítil jsem že je mi zle. Měl jsem horečku i zimnici. Potil jsem se, cítil jsem sucho v krku. Když však zavolali doktora, řekli mi něco, co mě neskutečně vyděsilo. Měl jsem mor. Proto mě dali do karantény. Kolem mě běhali doktoři. Mé tělo bylo slabé, ale bojoval jsem. Chtěl jsem vidět JungKooka, proto jsem musel žít. 
              JungKook
           Uběhl půl rok, kdy jsem byl na hranicích, a dnes se triumfálně vracím do paláce. Porazili jsme je. Těším se až uvidím Jimina. Musím ho pevně obejmout a už nikdy ho nepustit. S vojáky jsme se vydali na cestu domů. Dostali jsme zprávy že mor ustal a že už je bezpečno. Proto se všichni těšili na své rodiny. 
Dorazili jsme do města a vydali se k paláci. Vše jsme řekli císaři. A ten nás odměnil. Ale já na to nedbal, už jsem chtěl vidět Jimina. Proto jakmile jsme odešel od císaře, všech jsem se ptal kde ho najdu. Až asi 10 člověk mi řekl co se s ním děje. Když mi řekl že má mor zděsil jsem se. Ale bylo mi řečeno že statečně bojuje. Proto jsem se rozeběhl tam kam mě poslali. Pomalu jsem vstoupil dovnitř. Doktoři mi však dali ještě ochrané oblečení. Pak už jsem šel za ním. Vyčerpaně ležel na posteli a mě to drtilo srdce. ,,Jsem tu Jiminie.'' pronesl jsem. On se na mě překvapeně ale radostně podíval. Myslím že kdyby mohl obejmul by mě. Proto jsem ho objal já. ,,Jsem tu s tebou.'' zašeptal jsem do jeho ucha. ,,Jsi tu.'' řekl štastně a já kývl na souhlas.
Jimin se nakonec uzdravil, a mi se nastěhovali spolu. Bylo nám jedno jak na nás lidi koukají. Byli jsme spolu to bylo hlavní. 

Zítra v Koreji již dnes se vrací Jimin a JungKook. Konečně tento den nastal a všechny ARMY slavý. Ještě čekáme na YoonGiho na mého biase. Nemohu se dočkat až všech 7 bude pohromadě. Jsem jak malé dítě, ale bylo to tak dlouhé čekání.  💜