Oneshoot 3 MAGIC SHOP

마스크가 떨어졌다

                Byl jsem osamělý, ale vždy jsem se usmíval. Neustále jsem předstíral a snažil se být někým jiným. Vevnitř mě však čekal jeden velký černý mrak. Dusil jsem se ve svých myšlenkách a přesto jsem si den co den dával masku, aby to nikdo nezjistil. Byl jsem pod tlakem společnosti a sám na sebe jsem často kašlal. Nechal jsem se ovlivnit ostatními, chtěl jsem, aby mě viděli jako toho perfektního, i přes to, že jsem se sám perfektní necítil. O to horší to potom bylo, když zjistili, že jsem gay. Ale i tak mě všichni respektovali kvůli mému umění tance. Dával jsem si pozor, jak vystupuji na veřejnosti, musel jsem být perfektní, nesměl jsem zklamat. Přeci jen patřím mezi nejlepší tanečníky naší školy. Musel jsem být dokonalý, i když mě to ničilo. Ale nikomu jsem to neřekl, jen svému odrazu v zrcadle, protože tam jsem viděl rozdíl mezi školním já a mým pravým já. Nikdo to však neviděl – neviděli tu masku. A já byl za to vděčný, znamenalo to, že hru hraji dobře. Jenže všechno se změnilo s jeho příchodem. To on prolomil mou masku, to on všechno odhalil. A to on mě málem zničil, ale zároveň opravil.

Dnes nastupuji na uměleckou školu. Celkem se těším, protože potkám zase své kamarády. Dříve jsem sem za nimi jezdil, ale teď mám možnost studovat s nimi. Proto si nadšeně kráčím ke škole, kluci tam již na mě čekají. „Máš spoždění, Namjoone," řekl Jin a hned mě obejmul. Nakonec jsem objal všechny a pak jsme se vydali do školy, každý jinou cestou. „Musím do ředitelny, uvidíme se ve třídě," řekl jsem a kluci jen přikývli.

Kráčím do ředitelny, když v tom do někoho narazím. Podívám se na něho – nízký kluk, mohl být o kousek nižší než Yoongi. „Já... omlouvám se, nedával jsem pozor," řekl rychle. „V pohodě, hele, kde je ředitelna?" optal jsem se a on se na mě podíval. Byl krásný, to jsem musel uznat. „Po schodech nahoru a hned naproti dveře," řekl. „Děkuji," řekl jsem a vydal se, kam mě poslal.

Zaklepu na dveře a čekám na vyzvání. Potom vstoupím. „Dobrý den, jsem Kim Namjoon, dnes mám nastoupit," řeknu. „Oh, ano, už na tebe čekám," usmál se ředitel. „Jinak tady máš klíčky od skříňky, v ní najdeš rozvrh a učebnice. Zavedu tě tam a potom do třídy," řekl a já kývl. Vydali jsme se k mé nové skříňce, kde jsem si zkontroloval rozvrh, vzal učebnice a pak se vydal za ředitelem do třídy. Ředitel zaklepal a vstoupil, já hned za ním. Viděl jsem kluky a i toho kluka, do kterého jsem narazil – Jimin. Musel jsem se usmát. „Vážení žáci, vedu vám nového spolužáka," řekl ředitel a ukázal na mě, pak odešel.

Jimin seděl u okna a já cítil, že se na mě podívá, i když skrývá něco víc než jen pozornost. Cítil jsem, že něco v něm je zlomené, a zároveň fascinující. Večer, po vyučování, jsem ho viděl v tanečním sále. Hudba duněla a jeho pohyby byly perfektní, ale já viděl něco, co ostatní ne – bolest za jeho dokonalostí. Stál u zrcadla a sledoval své odrazy. „Proč nejsem dost dobrý?" zašeptal. „Proč... proč musím hrát tuto roli?" Přistoupil jsem blíž a řekl: „Tančil jsi nádherně." Sebrně se otočil. „Ty... tys to slyšel?" „Ano," řekl jsem. „To znamená víc, než si myslíš."

Další dny byly naplněné napětím. Jimin mě pozoroval, ale snažil se držet dál. Bylo to, jako by se bál, že pokud mě nechá nahlédnout do svého pravého já, ztratí kontrolu nad vším. Jednoho večera, když pršelo, jsem ho našel opět v sále, tentokrát seděl na podlaze a jeho ramena se třásla. „Nejde to... nejde..." mumlal. Posadil jsem se vedle něj a jemně ho chytil za ruku. „Nemusíš být dokonalý. Já tě nechci dokonalého, chci tebe."

A pak se otevřel. Začal mi vyprávět o tlaku, o strachu, o masce, která ho chránila, ale zároveň dusila. Já ho poslouchal a cítil, jak se křehkost a bolest mísí s touhou být milován. „Vidíš?" řekl jsem mu, „i když sundáš masku, pořád jsi nádherný." Poprvé se skutečně usmál – bez přetvářky, bez hranic.

Od té chvíle už masku nepotřeboval. Tančil pro sebe, pro radost, pro lásku a pro mě. Každý pohyb byl svobodný, každý krok opravdový. „Jsem tvůj," řekl mi jednou, „ale hlavně... jsem konečně svůj." A já ho políbil, lehce, něžně, opravdově. Na pódiu před publikem jsem stále tančil perfektně, ale teď pro radost, pro lásku a pro sebe. Když se díval na mě, věděl, že všechny mé bolesti, všechny mé strachy, všechny mé masky byly konečně odloženy. A já cítil, že jsem doma – s ním, sám sebou a konečně šťastný.