Tohle už je příliš ~ Severus Snape

11.

Když jsem se probrala, Snape se nade mnou skláněl a cítila jsem jeho hůlku na hrudníku, šeptal nějaká zaklínadla. Když si všiml že jsem se probrala, přestal a jemně mi odhrnul vlasy z obličeje. ,,Jen klid, je to dobré. Po tom co jsi ztratila vědomí jsi zase pomalu začínala dýchat normálně, rozhodl jsem se ale to urychlit a probrat tě aby jsem měl jistotu že jsi v pořádku. Měla jsi v minulosti někdy problémi s dýcháním?" Pokusila jsem se promluvit ale nešlo to. ,,Jestli ti nejde mluvit, nemluv. Můžeš mi to říct později. Napí se." Nadzvedl mne a podal mi sklenici s vodou. Napila jsem se a hned jsem se cítila lépe. ,,Nikdy před tím jsem neměla problémy dýchat, nechápu co se to děje." Ustaraně se na mě díval ale nic neřekl. Ten večer mě poprvé za dobu co tu jsem neznásilnil. Nejspíš usoudil že je nutné na nějakou dobu přestat aby neriskoval že budu mít nějaké vážnější problémi. Vzal mě do koupelny, byl celou dobu zvláštně opatrný. Zůstal u mě jakoby se obával že se mi ten stav vrátí. Zamotala se mi hlava, zavrávorala jsem a on mě přidržel a pomohl mi se umýt. Nakonec jsem byla ráda že byl u mě. Oblékl mě a učesal mi vlasy. Potom mě odnesl do postele jakobych byla celá ze skla. Položil mě a důkladně přikryl, potom si lehl vedle mě a přitáhl si mě k sobě. Celou noc mě pevně držel v objetí.

Ráno když jsem se probudila, byl stále u mne. Bylo poznat že už vstal, upravil se a tak ale očividně se rozhodl lehnout si zpět ke mě. Podívala jsem se mu do tváře, došlo mi že když byl mladý, musel být opravdu krásný ale osud k němu byl krutý, smutek který zažil se na jeho tváři podepsal v podobě vrásek. Přes to ale jsem si nemohla pomoct, ty city z pátého ročníku se vracejí. Sledoval mě, pramen jeho dlouhých černých vlasů mu spadl do obličeje. Vymanila jsem jednu ruku z jeho sevření a jemně jsem mu vlasy odhrnula zpět. Nečekal to, vůbec. Nevěděla jsem co dělat tak jsem se k němu více přitiskla a opřela se čelem o jeho hruď. Cítila jsem jak mi rudnou tváře. Políbil mě do vlasů. ,,Tebe nikdy nepochopím Angeliko, ale nepřestanu se snažit." Znovu jsem mu pohlédla do tváře a poprvé za dlouhé týdny jsem se usmála.