Bratislava / Stein27

40.

Je druhý den ráno a já zvoním před Petrovo bytem.

Otevře mi s mokrými vlasy a bez trika.

U dveří se hned objeví a Purpur a motá se mu u nohou.

"Valinko.. ty víš že-" ne.

"Ticho Petře, já jsem to myslela vážně" vejdu do bytu a začnu si balit těch pár věcí co tam ještě mám.

"Přece to neskončí jednou hádkou" mluví na mě, ale já mu nevěnuju moc pozornosti.

"Ty víš, že tě miluju a slibuju, že si na tebe udělám víc času" zastaví mě, když se chystám odejít.

"Ne, měl si pravdu Petře. Já jsem furt ve škole, není to tvoje chyba" nedokážu se mu podívat do očí, protože vím, že bych mu nedokázala odolat.

A tak jen stojím a koukám do země.

"Prostě tohle všechno bylo strašně krásný, ale až moc uspěchaný" vyjdu z bytu a tentokrát se mu dívám do obličeje.

"Třeba někdy v příštím životě na sebe budeme mít větší štěstí" malinko se uměju, ale s očí se mi derou slzy.

"Sbohem Petře" hlasitě polknu, otočím se ke schodům a jdu domů.

Budeš mi chybět.

***

Je to půl roku co jsme se rozešli.

Přestěhovala jsem se na úplně druhou stranu Brna, abych v klidu mohla dostudovat a vypadnout úplně.

Přerušila jsem skoro veškerý kontakt jak s Markem tak i s ostatníma klukama od nich.

Mám je moc ráda, ale vím, že by mi s Petrem nedali pokoj a dělali vše pro to, abychom se dali zase dohromady.

Strašně mi chybí ne že ne, ale prostě je to takhle lepší.

Nebo si to alespoň myslím.

On má klid na hudbu a já na školu.

Navíc, je těžký bejt s někým koho opravdu milujete, když jste psychicky nemocný člověk.

Moje stavy se zase zhoršily a můj vztah k drogám stále vzkvétá.

Snad nikdy jsem na tom nebyla takhle špatně jako jsem právě teď.

Musím nejdřív vyléčit sebe než se začnu vázat na další lidi.

Nechci mu už víc ublížit.

***

Ja vas prosim, nezabijejte me😭 Predpokladam ze timhle jsem vas asi moc nepotesila, ale nebojte, neni jeste konec🤫