Bratislava / Stein27

22.

Když se ráno vzbudím a vzpomenu si na včerejšek nejradši bych zase usla.

Petr vedle mě neleží což značí, že už bude dopoledne.

Za dva dny odjíždíme a já jsem si to chtěla užít.

Teda, chtěla jsem, ale to bylo před tím než se začal chovat jak kokot.

Když vejde do pokoje, lehne si vedle si mě na postel a dělá něco na telefonu.

"Čau" pozdraví mě jednoduše, přesně tak jak to nikdy nedělal.

"Ahoj" odpovím, ale ani se na už nepodívám.

"Myslíš, že bychom mohli jet zítra ráno místo pozítří?" zeptám se a zvednu se z postele.

Nejradši bych jela už teď.

Odvrátí pohled od telefonu a tváří se zmateně.

"Jako klidně, ale proč?" proč?

Ty se vážně ptáš proč?

Nejradši bych na něj začala ječet a vmetla mu do obličeje to jak se chová, ale přesně to neudělám.

"Jen jsem si vzpomněla, že si musím něco zařídit." odbiju ho jednoduše, on souhlasí a já si jdu dát snídani.

***

V ten den jsem spolu znova spali.

A bylo to stejný jako předtím.

Bolelo to stejně.

Přirážel do mě stejně.

Udržoval stejný tempo a rozhodně nebyl jemnej.

Zase jsem se neudělala a on se zase nezajímal.

Ale tentokrát jsem zůstala.

Neodešla jsem.

Otočila jsem se k němu zády, zakryla se a tiše polykala vzlyky co se draly na povrch.

Teď už jsem se seděla u babičky v domě a poslouchala to co mi říkala.

Petr mě přivezl před chvílí ani se pořádně nerozloučil a odjel.

"Babi, nevadí keď odídem už zajtra?" promluvím na ni, ale nedívám se jí do očí.

"To vieš, že nevadí, ale prečo? Vždy si tu minimálne mesiac" já vím babi.

Ráda bych zůstala, ale moje nemoc se zase začíná jistě a pomaloučku projevovat.

Musím domů.

"Potrebujem ísť domov, asi pôjdem do práce, musím sa nejako odreagovať" potřebuju se dostat přes něho, abych se pak mohla dostat přes moje období.

„Môže za to ten chlapec vid? Ach, Valeria moja, si rovnaká ako tvoja matka, vždy si bola. Obe by ste sa rozkrájali pre druhých, ale zabúdate na samých seba" vím, že má pravdu.

Štve mě to.

Štve mě, že má pravdu, ale víc mě štve, že to vím.

Nevím co se stalo.

Proč se tak Petr choval.

Ale doufala jsem v jedno.

Že není úplně pozdě.

Že jsem mu nepodlehla úplně.

***

Tak jo, dneska jeste jedna nez pujdu spat. A omlouvam se za tu slovenstinu, neumim ji uplne perfektne a natoz, kdyz pisu a co si budeme, prekladac na googlu to kolikrat prelozi uplne zle😭❤️