Bratislava / Stein27

20.

Uběhly další tři dny co jsme tu.

Zbývají ještě tři.

Pouze tři.

Tři dny a oba se pak zase nějakou dobu neuvidíme.

Všechno se za těch pár dní tak moc změnilo.

Nebo aspoň pro mě.

Byl to ten zlomový okamžik kdy jsem si uvědomila, že ho miluju.

Že nemůžu, ale dělám to.

Že nechci, ale tak strašně po tom toužím.

A tak strašně chci, aby miloval i on mě.

Aby to bylo víc než jen sex.

Je to víc než jen sex?

Otázka na kterou mi může odpovědět jen jeden člověk.

Otázka kterou pravděpodobně nikdy nevyslovím.

Všechny tyhle myšlenky zaženu, když se Petr převalí na posteli a přehodí přes mě svou ruku.

"Dobrý ráno koťátko" zachraptí a mně se rozletí milión motýlů v břiše.

Najednou zapomenu na všechny věci okolo.

Zapomenu jak moc si zakazuju ho milovat, jak moc se toho bojím a jak moc se tomu chci bránit, ale nemůžu.

Už je pozdě.

Už mě to všechno pohltilo.

"Nad čím přemýšlíš?" vyvalí ze sebe, když mu neodpovídám.

Nad tím jak si mi zamotal hlavu.

"Nad ničím" usměju se a přisunu se k němu blíž.

Hned se mi přilepí na rty a já jsem šťastná.

Chci, aby tohle nikdy neskončilo.

Abych tenhle okamžik mohla zkopírovat a vložit do mého života, pokaždé když mi bude zle.

Pokaždé když se mi po něm bude stýskat, protože bude pryč.

Vím, že jednou bude.

Stejně jako všichni ostatní.

Nikdy nic není navždy ať už se snažíte jakkoliv.

Ale já si přeju, aby právě tohle bylo navždy.

"Jak tohle vidíš?" zeptám se, když se od něj odtáhnu, abych se nadechla.

"Jak jako?" tak jak jsem to řekla Petře.

"Nás, jak vidíš nás Petře?" odvrátím od něj pohled, protože nechci vidět jeho výraz.

Nechci vidět pravdu, protože vím, že by to bolelo.

A taky, že to bolet bude.

Hodně.

"Valerie.. Já, ty, my. Tohle všechno je strašně rychlý." řekne a na chvíli se odmlčí.

"Seš hodná a hezká holka, je mi s tebou hezky a jsem rád, když s tebou můžu být. Ale nemám tě víc než rád." au.

Tohle bolelo víc než jsem čekala.

Moje srdce jako by vynechalo pár úderů a pak se úplně zastavilo.

Jako by se zastavilo všechno a moje srdce se roztříštilo na tisíc kusů.

Pitomá husa.

Já jsem, ale pitomá husa.

Co jsem čekala?

Jak jsem si mohla myslet, že to cítí stejně?

Jak by taky mohl, nezná mě ani měsíc.

"Jo, aha. Nebo teda vlastně to je dobře, mám to stejně" KÉŽBY.

Petr se na mě usměje a řekne, že je rád, protože by mi tím nerad ublížil.

A já?

Já předstírám, že jsem taky ráda.

Předstírám, že bych se teď nejradši nerozbrečela a neutekla někam pryč.

Nechávám ho v tý domněnce, že to oba cítíme stejně.

***

Tak jooo, omlouvam se, ze jste museli cekat tyden, ale bylo mi psychicky strasne spatne a resila jsem par dulezitych veci🫶🏻.