4.

1.2K 32 4
                                    

Když jsem se uklidnila a Marek odešel na stage, zůstala jsem tu zase sama.

Ano, znala jsem tu převážně všechny a s většinou jsem se i bavila, ale po zbytek večera jsem se plánovala už jenom pořádně zlejt.

Nechtěla jsem dnes už nad ničím přemýšlet, ale při zvýšení alkoholu v mé krvi to vedlo k opaku.

Seděla jsem na schodech k stagei, kam k mému štěstí nebylo z davu lidí vidět a přemýšlela nad vším.

Nad tím jak moc je tenhle život v píči, nad mojí závislostí a tátou, kterýho tak moc nenávidím, ale začínám se mu podobat.

Nebo nad tím jaký by to všechno bylo kdybych byla zdravá a netrpěla bipolární poruchou.

Ale všechno je jen kdyby.

Taky jsem přemýšlela o někom, o kom bych rozhodně neměla a to o tom roztomilým hnědovla-.

Moje myšlenky byly chtě nechtě přerušeny hlasem, který se ozýval za mnou.

"Hele krásko, jestli jsem ti od naší konverzace chyběl tak moc, že na mě musíš čekat, stačí říct a budu už jen tvůj" zasměje se a i, když jsem k němu stále zády, vím že mu na rtech panuje typický klučičí úšklebek.

Radši ani nechci vědět nad čím teď přemýšlí.

"S těžkým srdcem budu muset tvou nabídku odmítnout, ale určitě se najde jiná, která ji přijme" se smíchem se zvedám ze schodů, aby mohl projít a společně jdeme zase za ostatníma.

Kluci se na pódiu postupně střídají a měli by končit asi za třičtvrtě hodiny.

"Marku já už fakt jdu domů" hučím do něj už patnáct minut.

"Valino neblázni, normálně můžeš jít s náma na hotel a navíc seš opilá, nenechám tě jít samotnou" to seš můj táta, že mi říkáš co mám dělat?

"Mě to nezajímá, nic tady nemám a ráno jedu k mámě" vyhazuju prázdný kelímek do popelnice a otáčím se k odchodu.

"Ty už jdeš?" zase ten krásnej hlas.

Teda co?

"Jak sis toho všiml? Neříkaj ti náhodou blesku?" řeknu ironicky a zastavím se.

"Bydlíš daleko?" co to je za otázky?

"Zhruba patnáct minut, proč?" můžeme si přestat dávat samý otázky?

"Doprovodím tě, ještě by se ti něco stalo" než stihnu cokoliv říct, odchází ke klukům a hned zase za mnou.

Cestou mi Petr vypráví jak se poznal s klukama a jak začal s hudbou a než se nadějeme, stojíme před bytovkou ve které bydlím.

Nestihneme se ani rozloučit a strašlivě se rozprší.

"Půjčíš mi deštník?" zeptá se, ale když přijde hřmění, řeknu první blbost co mě napadne.

"Můžeš spát tady jestli chceš, ráno tě svezu" Petr se zaraženě podívá, ale nakonec souhlasí a my jdeme po schodech do mého bytu.

Odemknu dveře, oba se zujeme a vedu ho rovnou do ložnice.

"Nevadí ti, že budeš spát se mnou?" přiznávám, že kdybych nebyla opilá asi se i trochu stydím.

On se jen zasměje a s jednoduchým 'nevadí' odejdu do koupelny se převlíct.

Když se vrátím, Petr už leží v posteli.

Lehnu si k němu, popřejeme si 'dobrou noc' a já během chvíle usnu.

***

Ahojte! Doufam ze jste zatim spokojeni, miluju vas❤️

Bratislava / Stein27Where stories live. Discover now