Řev

1.

   Stojím uprostřed nádvoří. Z rukou mi odkapává jejich krev. Zornice mám zúžené hněvem a v krvi mi proudí ohromné množství adrenalinu. ,,Tak co? Pořád vás to baví!" zaječím na bezvládná těla. Pár z nich mají obličeje tak ztlučené, že nejde poznat o koho jde. ,,Christin, půjdeš s námi!" pár policistů mě hrubě popadne za ruce a nasadí mi pouta. Lhostejně se usměju. ,,Zavoláme tvým rodičům. Navrhneme jim polepšovnu. Tohle je už šestý incident!" pohrozí mi starší polda a pevně stiskne volant. ,,Klidně, moji rodiče jsou mrtví."

,,Tak třído, tohle je naše nová studentka. Přestoupila k nám z eh jiné školy. Buďte na ní hodní," představí mě nervózně moje nová třídní učitelka. Všechny spolužáky přejedu chladným pohledem. Nesnáším je. ,,Já jí znám. Viděla jsem ji nedávno v televizi. Prý ji po roce propustili z polepšovny," zaslechnu něčí šepot. Mají pravdu. Už je to rok co? Strávila jsem v tý díře dvanáct nudných měsíců a jen kvůli tomu, že jsem zmlátila pár ubožáků. Jo, skončili v nemocnici, ale to není důvod k jančení. Začali si. ,,Tak kam tě posadíme, Christin?" falešně se na mě usměje třídní. Bojí se. Jako všichni. Strčím si lhostejně ruce do kapes a odfouknu si z obličeje neposedný pramen hnědých vlasů. ,,Elliote, provedl bys jí prosím po škole? Christin, sedni si támhle," ukáže na volné místo vedle vysokého blonďáka s modrýma očima.

Vytáhnu si z penálu fixu a namaluju na desce lavice tlustou čáru. ,,Pokud ji překročíš, nepřežiješ to," zaprskám varovně a on mi věnuje široký úsměv. Pošle ke mě kus papírku. S otráveným pohledem ho rozložím.

 Christin jo? Já jsem Elliot. Pokud něco budeš potřebovat, zavolej na tohle číslo. 789 627 930.

Roztrhám vzkaz na malý části a strčím si je do kapsy mikiny. Jenže o chvilku později mi pošle další papír. Jak moc dokáže být někdo otravný?

To bylo zlé. Chtěl sem ti pomoct. Buďme přátelé :). !

Protočím očima a i tenhle vzkaz skončí roztrhán a uschován v mojí kapse.

 Nejsi moc společenská co? Ale neboj, mám rád lidi jako jsi ty!

Jak to vůbec může napsat? Štve mě. Nedokážu vystát samotnou jeho přítomnost. Holka sedící před námi se na nás otočí. Blond vlasy stažené v drdolu a hnědé oči jí jiskří zamilovaností k Elliotovi. Jak bláhové. Položí na lavici papírek a s ruměncem na tváři se otočí zpátky. Neměla bych to číst, ale jsem zvědavá. Popadnu ten vzkaz dřív, než to stačí udělat ten otrava.

 Elliote, nebav se s ní. Je nebezpečná. Četla jsem o ní v novinách. Asi jsi o tom neslyšel. Incident, kvůli kterému se dostala do pasťáku. Bezdůvodně zmlátila šest svých spolužáků! Je to psychopat. Nechci, aby se ti něco stalo. Drž se od ní prosím dál. S láskou tvá Sophia :*.

Pozvednu obočí a falešně se rozesměju. Celá třída se ke mě otočí. ,,Pobavil tě snad můj výklad Christin?" zeptá se mě opatrně učitelka. Vstanu a protáhnu se. ,,Už jste mě zapsala jako přítomnou?"

,,Jistě, proč se ptáš?"

Sbalím si rychle věci a rozejdu se ke dveřím. ,,Tak já padám!" zamávám jim hraně a otevřu dveře. ,,Okamžitě zapluj zpátky na svoje místo, Gilbratsová!" přede mnou se tyčí policajt s připraveným obuškem. ,,Jste otravní. Vozíte mě sem, hlídáte mě a vozíte domů. Taky mě nepouštíte z očí. Je to vážně vlezlé," zabodnu mu prst do hrudi. ,,Tak to by stačilo! Rychle zapadni do lavice nebo tě tam dokopu!"

,,Vždyť už jdu," zabručím naštvaně a sednu si zpátky do lavice. ,,Paní učitelko, jsem hned na chodbě. Takže pokud bude dělat nějaké problémy, pošlete ji ven."

 Útěk se nepovedl? :D. Měla bys lépe plánovat. Nemůžeš jen tak utéct dveřmi, to pak není ono!

Přistane mi na mojí půlce další papír od něho. A já ho znovu roztrhám. Zbytek hodiny prospím. Nemá smysl poslouchat ty kecy. V tom mi něčí ruka přistane na rameni. Ztuhnu a začnu se třást. Rychle tu ruku ze sebe setřesu a vyskočím na nohy. ,,Eh promiň. Chtěla jsem se představit. Jsem Emily," usměje se na mě malá boubelatá zrzka s obličejem posetým pihami a zelené oči má schované za párem kulatých sklíček. ,,Hej Chris ji v poho?" promluví na mě Elliot. ,,N-ikdo na mě nešahejte," popadnu tašku a rozejdu se k oknu. Jsme v prvním patře. Není to zrovna velká výška a pod naším oknem je křoví. Pokud si to správně načasuju, měla bych to přežít bez zranění. ,,Co to..." nestihne to dopovědět Elliot, protože otevřu okno a vyskočím ven. Za sebou slyším řev. Dopadnu do křoví. V kotníku mi hlasitě křupne a já zasyčím bolestí.

,,Blbko," Elliot dopadne vedle mě a já na něj zůstanu zírat. ,,Co tu chceš?" vysoukám ze sebe a pokusím se vstát, ale akorát klopýtnu a spadnu na zem. ,,Žiješ? Jsi vážně nemotorná. Jen jsem si říkal, že bych taky mohl v klidu zatáhnout zbytek školy," pokrčí se smíchem rameny a natáhne ke mě ruku. ,,Pojď, vezmu tě na záda."

,,Ne," odmítnu ho okamžitě a znovu se postavím. Bolí to, ale ignoruju to. ,,Akorát na sebe tlačíš." Neodpovídám mu. Začnu klopýtavou chůzí mířit pryč. Chytí mě za zápěstí. Srdce se mi rozbuší jako splašené a do očí vyhrknou slzy. Klesnu na kolena. ,,Pusť mě!" zaječím a vytrhnu se mu. ,,Už nikdy před nikým nekleknu. Už nikdy mě nikdo nedonutí sklonit hlavu!"