Zavři oči, už jdou

Věc na okně a smrt ve zbroji

Miho seděl v tureckém sedu a nechával si od Jacka pod oko namazat dezinfekční mast, která voněla jarem.

    Věc se opravdu podařilo spálit, ale na místě po ní zůstala otevřená rána, která se nějakou dobu bude hojit. Na víc, než na tu drobnou část na obličeji si Miho zatím netroufl. Už tak se mu třásly prsty.
   
,,Až se tohle zahojí," prohlásil, když chtěl Jack pokračovat a už se po něm natahoval.

Seděli spolu v pokoji, Noah podřimoval v rohu, a z otevřeného okna k nim doléhaly hlasy hospodských štamgastů, kteří neopouštěli svůj oblíbený podnik ani na noc. Mohly být zhruba dvě hodiny ráno a oba dva chlapce zmáhala únava.

,,Řekni," ozval se po chvíli Jack. ,,Kdes k tý nákaze vůbec přišel?"

    Listí ševelilo a na okenním rámu seděla slizovitá Věc neurčitého tvaru.

Miho přivřel oči. Tvář ho bolela, ale mastička příjemně chladila. Míchala se se zlatou krví, co se ve světle lucerny třpytila a uváděla Jacka do rozpaků.

    ,,Myslím, že mě někdo cíleně nakazil," zamumlal elf.

    Jack vyvalil oči. ,,Co?"
    Miho pomalu přikývl. ,,Je to jen spekulace, ale nevidím jinou možnost."

    ,,Nekecej- kdo by tě...?" Hlas se mu vytratil. Nechápal. Miho rozhodně nevypadal jako někdo, koho by bylo nutné eliminovat.

    ,,Věci vás prodává málo, viď?" zeptal se elf. ,,Jenom ty a pár dalších?"

    Jack se nadechl k odpovědi, ale najednou se mu slova zadrhla v krku. Jestliže má Miho nepřítele, co se ho pokusil otrávit, je dost pravděpodobné, že onu parazitickou Věc mu prodal sám Jack. A že si za ni účtoval naprosto absurdní sumu jako to dělával obvykle.

    Odkašlal si.

    Miho se na něj díval průzračnýma očima. Jeho mlčení bylo tak intenzivní, jako ještě nikdy, ale v jeho očích nebyla žádná zášť. Jenom Jackovi naznačoval to, co sám věděl už dávno.

On na něj ale jen šokovaně zíral a jediné, na co myslel bylo, že to vlastně byl on, kdo Miha nakazil. Že to byl on, kdo útočníkovi zprostředkoval Věc. Že to byl on, kdo by měl na svědomí jeho smrt.

    Kolik vražd už způsobil?

Bylo to poprvé, co se vědomě setkal s obětí svého vlastního obchodu.
   
    Když Věci prodával, neptal se, na co je kupci chtějí. A ani potom to nezjišťoval. Zamrazilo ho v zádech, když mu došlo, že počet obětí, které zahynuly kvůli němu, může být mnohem větší, než myslel. Kolik lidí zemřelo jeho vinou? Jeho přičiněním?

,,Myslel jsem si, že by ta Věc mohla být od tebe. A že bys o tom mohl něco vědět. Tak jsem se tě rozhodl vyhledat a požádat o pomoc." řekl elf prostě, jako by se nechumelilo.

Jack ale neposlouchal. Snažil se vybavit si tváře všech svých klientů a určit, kdo z nich vypadá jako někdo, kdo se s Mihem nepohodl. Kdo by mohl mít užitek z jeho smrti.

    Napadlo ho, že to rozhodně musel být elf z Mihova rodu, který ho vnímal jenom jako ostudu a přítěž a chtěl se ho zbavit. Jenže nevyléčitelně nemocný elf je ještě větší ostudou než ten, kdo nepokračuje v rodových tradicích. Takže vražedné a krásné elfy může Jack ze svého seznamu vyškrtnout. Tyto bytosti byly přece léčitelé a ne vrazi. Byli to lékaři, silně spjatí s vírou a s čistotou.

,,Jacku," oslovil ho chlapec, s tváří ztrhanou únavou. ,,Nic si z toho nedělej."

,,Kvůli mně tady teď takhle sedíme."
,,Ty jsi jenom obchodník, s tou vyrážkou nemáš nic společného."

Když se o pár minut později ukládali ke spánku, Jacka napadlo, že už nemá smysl dál cestovat a hledat Mihovi léčbu. Klidně by mohli několik následujících týdnů zůstat v tomto konkrétním pokoji a potom se rozejít každý svou cestou a navzájem na sebe zapomenout.

    Jackovy chmurmé myšlenky ale přerušila vzpomínka na slib, který elfovi dal. Na slib, že ho vezme na oslavy Nového roku do Hlavního města. Času tedy zbývalo ještě dost. A cesty, kterou měli před sebou, tím pádem taky.

...

Ash se rozhodl to vyřídit diskrétně a sám. Jakmile byl dostatečně střízlivý, aby opět zasunul emoce do nejspodnějšího šuplíku ve své mysli a zatvrdil své srdce.

Když Miho s Jackem zavřeli oči a jeden jako druhý usnuli, Ash se vydrápal na okenní římsu a pootevřel okenice. Modlil se, aby je byl někdo naolejoval a ony tak nevrzaly.

    Oba dva poklidně oddechovali, ale ve vzduchu byla cítit krev. Krev zlaté barvy, kterou Ash a jeho smečka před několika dny ozdobili čepele svých mečů.

Protáhl se do pokoje a tiše došlápl na parkety. Pokoj nevypadal nijak pěkně, ale k přespání nebo tajným schůzkám byl tak akorát.

    Na slaměné podložce s hromadou dek si ustlal Miho. V měsíčním světle působil křehce, jako z porcelánu.

    Jack spal vedle, opíral se o slámu zády. Vypadal jako hlídací pes, který dává pozor na svého pána.

    Ash se neubránil myšlenkám na to, jaký spolu ti dva mají vztah. Jestli je to jenom čistě obchodní vztah, nebo něco víc.

    Partnerství.

    Sám si přece na vlastní kůži vyzkoušel, že Miho dává přednost mužům. A že se miluje něžně a s citem.

    Vzpomínky na to, jak se k sobě tiskli, mu rozechvěly prsty. On a Miho. Elf a voják. Noc dlouhá jako věčnost a přitom krátká jako okamžik. Rychle se zvedající hrudníky a zpocené dlaně. Zrychlený dech a šustot prostěradel.

    Ash zaklonil hlavu a zíral na strop. Zhluboka se nadechl. Nemíval problémy s nostalgií nebo lítostí, to vůbec nebyl jeho styl. Možná proto ho to tolik rozhodilo.

    Pomalu vytáhl meč z pochvy a zahleděl se na ostří. Představoval si, jak jinak to mohlo skončit. Utajovaný vztah? Ne... Co kdyby se na to přišlo? Miho by se dostal na okraj společnosti. A Ash? Nejspíš by ho popravili.

    Ale... nebylo by to tak lepší? Lepší, než mít na rukou krev svého milého?

    Co má udělat s Jackem? Mohl by s ním doopravdy obchodovat? Nemůže tady jenom tak nechat mrtvolu. A nebo ano? Však Ash to tak dělal vždycky... nechal mrtvolu na místě, někdo ji pak odklidil.

    Sám byl zmatený z toho, kolik myšlenek a emocí se najednou dralo o pozornost. Nebylo to obvyklé. Většinou jenom prostě splnil to, co musel, a tím to pro něj končilo. Ale teď ne. Představa, že by měl zabít svého bývalého milence, někoho, o kom stále ještě snívá, mu svírala hruď.

    Vzduch v místnosti jako by ztěžkl a přelil se přes jeho hlavu jako obrovská vlna.

Vzpomínal si na jeho dotyky. Vzpomínal si na jeho rty na svém hrdle i na jeho ruce na svých zádech. Vzpomínal si na horkost jeho těla. Na potem zmáčené vlasy. Vzpomínal si na všechno, jako by to bylo včera.

    To proto, že ty vzpomínky pečlivě ochraňoval a oprašoval, a schovával je v prosklené vitríně, ve které byly dobře vidět, ale nic je neohrožovalo.

Ash dýchal mělce, ježily se mu chloupky na zátylku, pevně sevřel jílec meče. Potlačil záchvěv, který přepadl jeho tělo.

Zadržel dech.

Vykročil.

Napřáhl se.

A udeřil.