Zavři oči, už jdou

Noc a zlato

Skupina obchodníků, ke které se Jack přidal, přijala Miha bez sebemenších problémů a komplikací. Mnohem radši ve své skupině viděli i elfského šlechtice, který na prodejce s Věcmi dohlédne a zařídí, že se v noci nebudou muset bát o své věci, když usnou.
A Miho byl podle nich šlechtic skrz na skrz. Nezeptali se pro ujištění. Ani Jack se nezeptal. Ale názor měl stejný. Elfové v drahých hávech vždycky patří mezi bohatší a vlivnější vrstvu obyvatel.

    Z města vyrazili po poledni. Ve skupině jich bylo asi dvacet a vezli s sebou několik vozů se zbožím.
    Na nebi nebyl ani mráček, sluníčko hřálo a Jack měl i přes to všechno špatnou náladu. Byli na cestě už několik hodin a zatím nenastala chvíle, kdy by měl příležitost Miha nějak poučit a nebo mu vynadat. Držel s nimi totiž tempo, nestěžoval si a podle všeho si cestu docela užíval. A ostatní na tom byli podobně. Jack zkrátka ne a ne najít možnost poslat elfského chlapce zpátky do města, což si momentálně přál úplně nejvíc.

    ,,Kousek před náma je jedno lesní tábořiště,'' upozornila Kyoko, která prodávala kožené boty a rukavice. ,,Můžeme tam zastavit na noc.''
    ,,Tábořiště v lese?'' ujišťoval se Miho.
    Jack vycítil svou šanci a okamžitě ho propálil pohledem ostrým jako břitva, až chlapce zamrazilo v zádech. ,,Bojíš se spát uprostřed lesa? Možná tě něco v noci sežere, měl by ses vrátit domů.''
    Miho buď předstíral, že posměch v Jackově hlase neslyšel, nebo se s takovým tónem nesetkával dost často natolik, aby si ho všiml. ,,Však já to zvládnu.''
,,Ale je to nebezpečný. Kolem je hromada Věcí, co tě můžou napadnout a ty se ani neubráníš.'' zastrašoval dál Jack.
,,Mě už jedna Věc napadla.'' zasmál se elf. Jack jenom zíral jak bezstarostně ten smích zní. To, jak lehkovážně vtipkoval o svém prokletí mu vyrazilo dech. ,,Třeba si kvůli tomu budou myslet, že jsem jeden z nich, a nechají mě na pokoji.''

A Jack se musel hodně kousnout do tváře, aby neřekl něco, čeho by v budoucnu litoval. A stálo ho to hodně sebezapření a silné vůle, aby se dopravil do tábořiště bez jediné kousavé poznámky směrem k Mihovi.

Den se chýlil ke konci a všichni si rozkládali spací pytle, někdo dokonce i stan, a společně chystali večeři. Tedy téměř všichni. Zatímco Jack se snažil nad ohněm uvařit vodu z nedalekého potoka, Miho běhal okolo a sbíral kytky. Vypadalo to, že ví přesně, které hledá, protože zásadně vynechával žluté květy a o červené ani pohledem nezavadil. Ale Jackovi přišly všechny stejné a nijak ho to neznepokojovalo.

Co ho ale rozčilovalo, byla náklonnost, kterou ostatní k Mihovi chovali. I když Jack výrazně protestoval, elf dostal stejný díl z večeře jako ostatní, aniž by se předtím nějak podílel na přípravě. Se spoustou modrých a bílých květů v kapsách upíjel polévku a přikusoval pečivo. Sušené maso odmítl, přesně jak to je u elfů zvykem.

Bylo dusno, noc bude horká. Když Jack uléhal ke spánku, všiml si, že Miho chybí. Přepočítával svou společnost několikrát, aby se ujistil, že vše je v pořádku a nic nehrozí, ale on byl pryč. Musel se vytratit v nastálém chaosu, jak se každý snažil zabrat si místo u ohniště, které pomalu vyhasínalo, ale v případě krajní nouze by zahnalo predátory.

Jack se rozhodl, že to nechá být. Myslel si, že mu to bude jedno, a tak ležel na zádech, zíral na hvězdy a přemýšlel o životě. O životě a o všech těch hloupých rozhodnutích, co ho dostaly až sem. Ale jedno mu to nebylo. Asi měl strach, že by se elf mohl dostat do problémů a tím ohrozit i jeho a celou skupinu cestovatelů. Podvědomě odmítl usnout dřív, než se Miho vrátí.
Ale čekání bylo nekonečné a čas utíkal. A proto Jack udělal něco, co by do sebe rozhodně neřekl: zvedl se a vydal se po jeho stopách.

Procházel lesem a na cestu mu svítil měsíc a sliz na stromech okolo. Věcí bylo v noci venku mnohem víc. Přece jenom, říkalo se o nich, že na svět přišly v noci v nejtemnější hodinu. A Jack si byl stoprocentně jistý, že i Věc, co parazituje na Mihově těle, je taky noční živočich.
Většina z nich, na které narazil, byla neškodná. Tedy alespoň dokud je nikdo nerozdráždil.

,,Miho...?'' odvážil se Jack šeptnout do ticha. Neměl strach. Rozhodně neměl strach. Ani náhodou. Vždyť v lese prakticky vyrostl. Co vyrostl, prakticky tu žil! Nebo že by se nebál o sebe...?

Z kmene stromu seškrábl trochu slizu do skleněné lahvičky, kterou našel v kapse, a schoval si ji pro další obchody. Ale po Mihovi zatím žádná stopa.
    Byla jenom náhoda, že Jack spatřil jeho siluetu u potoka, z kterého večer doplňovali vodu. Klečel na zemi zády k němu. A tak k němu s povzdechem vyrazil. Nebude to přece zbytečně oddalovat. Prostě mu řekne, aby se laskavě vrátil k ostatním a nebo zpátky do města. Už jenom pro svůj klid, aby mohl usnout s vědomím, že vše je tak jak má být.

Miho ho samozřejmě slyšel přicházet. V lese ztemnělém nocí se ozývala spousta zvuků, ale šustění bot v trávě z nich bylo zdaleka nejpronikavější. Prudkým otočením Jackovi prozdradil, že ho to vylekalo. ,,To jste vy,'' zkonstatoval a viditelně si oddechl.
,,Nazdar.'' pozdravil ho Jack tak, aby z jeho hlasu bylo patrné, že nespí jenom proto, že ho musel jít hledat.

Zurčení potůčku a šelest větru. Světlo měsíce a houkání sovy. Bzučení hmyzu a šustot trávy. Dupání ježka a dýchání dvou mužů dívajících se jeden na druhého.

,,Nemusíte si o mě dělat starosti,'' vyhrkl hned elf, aby se neřeklo. Jackovu nevyřčenou výtku samozřejmě odhalil. ,,Zpátky trefím.''
,,Jo? Vsadím se, že už ani nevíš, kterým směrem to je.''
Miho potřásl hlavou. ,,Nebojte se o mě, vážně.''
Kdo říká, že se o tebe bojím? Je to jen v mým vlastním zájmu, běželo Jackovi hlavou. ,,Co tu vůbec děláš? Modlíš se?''
Jack neměl nejmenší tušení, v co elfové věří. Jakž takž znal lidská náboženství a něco věděl i o tom, že víly věří v lesního ducha. Ale o tom, na co věří Miho, neměl nejmenší potuchy.
,,Já jsem na náboženství nikdy moc nebyl.''
,,A? Lovíš tady nebo co?''

Miho se zasmál a zavrtěl hlavou. Jack ho zkoumal pohledem. A možná by se mu pak spalo líp, kdyby si prostě hleděl svého a vykašlal se na nějakou hloupou pomoc elfovi ze šlechtického rodu. Protože Mihovi mezi prsty protékala zlatá tekutina a Jackovi stačila jen jedna jediná vteřina, aby pochopil.

Jde to pomalu, já vím, ale tenhle příběh je běh na dlouhou trať. Takže děkuji za trpělivost, vážení. (๑>◡<๑)
_ramenWRITER_