Zavři oči, už jdou

Svítání a stříbro II.

   ,,Jak jako, žes nechtěl obtěžovat...?''Jack ztichl.

    Jistě, za celou tu dobu, co se znají, mu neřekl ani jedno slušné slovo. Před cestou mu dokonce vyhrožoval. Ledovým hlasem ho shazuje před ostatními a jenom čeká na příležitost, až ho bude moct shodit ze skály.           
Jasně, že nechtěl obtěžovat.
    A Jack by to býval uvítal, že nemusí nic řešit. Ale teď na to nemohl přestat myslet. Viděl, jak mizerně na tom elf je a nechtěl ho v tom nechat. Už jenom proto, aby ulevil jeho bolesti a zoufalství, co ho svýma ledovýma rukama permanentně objímalo. A aby ulevil i sobě samému, protože na ramenou cítil tíhu zodpovědnosti jako lavinu, co se na něj sype. Stále byla těžší a těžší.
 
    ,,Od teďka mi budeš říkat všechno, jasný? Všechno. Jsem tvůj doktor a jestli ti mam pomoct, potřebuju vědět každou informaci,'' rozkázal tedy pevným hlasem, aby dal jasně najevo, jak to mezi nimi bude nadále vypadat.

    Miho přikývl. Pravou rukou, která zatím nepotřebovala Jackovu hrubou péči, trhal trávu. Stéblo po stéblu. Potom je vždy odhodil do potůčku vedle sebe. Plula na vodě vstříc svobodě a nechávala je dva za sebou. Jejich nekonečné pře a neshody a odlišnosti a sny.

    ,,Dej se dohromady.'' Jack si namočil ruce a sáhl chlapci na obličej. ,,No, nadechni se, jo? Bude to dobrý.'' Omýval mu obličej studenou vodou a sledoval, jak se mu do tváří vrací barva. To by tak potřeboval, aby mu tady omdlel. Všechna práce, kterou ten večer odvedl by přišla vniveč. A možná by se pak za své chování cítil ještě hůř.

    Sebekritika a především empatie, kterou najednou cítil, jej znepokojovala. Vždyť takový není! Nikdy se s těmihle emocemi nemusel potýkat. Proto to pro něj bylo nové, matoucí a možná i trošku děsivé.

    ,,To zvládnem, jo? Dám na tebe pozor.'' Sám žasl nad tím, jak lehce mu ta slova plynou z úst. Přál si Miha utěšit. Přemlouval se sice, že je to kvůli tomu, jak strašně nemá rád pláč. Ale ani ve snu si neuměl představit, co zažívá.
    Sám si prožil peklo, ale měl železné zdraví a parazity nikdy neřešil. A teď mu proto bylo elfa líto. A ještě víc mu bylo líto, že s tím nezvládne nic udělat. Že ho nechá pomalu umřít a až do hořkého konce mu bude slibovat zázrak.

    Měsíc zakryly mraky a tak celá scenerie na chvíli ztmavla. Jack popadl Miha za ruku a vytáhl ho na nohy. ,,Tak pojď, prosím tě. Vyspíš se a hned ti bude líp.''
    Miho se nebránil. Byl vyčerpaný a odmítal riskovat jakoukoliv hádku. Jediné, co si tou dobou přál, byla koupel s levandulovou pěnou a měkké polštáře, na kterých obvykle spával. O to víc ho deptalo uvědomění, že nic z toho ho momentálně nečeká a jediná koupel, kterou by si tady mohl dovolit je v ledové vodě a bez soukromí.

Klopýtal za ním, když ho Jack táhl k tábořišti. Měl co dělat, aby nezakopl. Před sebe ani pořádně neviděl; měsíc svítil jen málo a jemu se zavíraly oči.
Několikrát zkusil Jacka požádat, aby zpomalil, ale byl buď moc tichý nebo neprosil dost zoufale, protože žádné reakce se nedočkal. Bolelo ho celé tělo a vyrážka ho děsila. Protože on patřil mezi normální živé tvory, Věci nijak nevnímal a modrou barvu vyrážky tudíž taky ne, ale říkal si, že mu to snad sluší. Modrá mu totiž odjakživa ladila k obličeji.

    ,,Zejtra mi to ukážeš.'' prohlásil rozhodně Jack, jakmile se před nimi vynořil obrys jejich tábora.
    ,,Co?'' Miho zmateně zamrkal. Už tak toho na něj bylo moc, potřeboval pauzu a jeho chodidla masáž. A taky jeho záda a stehna. Z celého dne v sedle měl pořádně namožené svaly.

    ,,Tu vyrážku. Ať to vidím pořádně ve světle. A taky abych tě prohlídnul, jestli se to nerozlezlo i jinde.'' Zato Jack se nezdál být unavený.
    ,,Dobře.''
    A pak zase bylo ticho. Ticho lesa. Které se samozřejmě od obvyklého ticha velice liší. Ale i to ticho lesa bylo Mihovi mnohem příjemnější, když byl v přítomnosti toho člověka. Představa, že s ním sdílí takové soukromí a blízkost,jak to tak v opravdovém tichu bývá, ho děsila.

    Jack se protáhl. Naposledy si Miha změřil pohledem od hlavy až k patě a pak pomalu překročil dvě těla jejich spolucestujících. Spali tvrdě. Jako zabití. A v měsíčním světle tak taky vypadali.

Miho našel svoji brašnu a začal se v ní přehrabovat, aby našel léky proti bolesti, o kterých si byl celkem jistý, že si je sbalil s sebou. Šustění ale nejspíš trvalo moc dlouho, protože Jack mu úsečně rozkázal přestat. A tak Miho přestal.
Neměl svou deku. Ani svůj spací pytel. S sebou si opravdu zabalil jenom to nejnutnější, jelikož nečekal, že budou pryč přes noc. Ulehl proto do trávy a rozmrkával další slzy, které se mu draly do očí, ani nevěděl proč. Návaly úzkostí u něj byly na denním pořádku, ale většinou to zvládal bez pláče. Většinou byl ale doma se spoustou bylinkových vonných svíček na uklidnění a v teple.

Cítil se podivně odhalený, po incidentu u potůčku. Měl pocit, že Jack k němu byl až příliš hrubý. A bál se, co se stane dál, jestliže péči o vyrážku svěří do rukou Jackovi. Miho měl ověřené metody, které zabíraly na nejhorší bolesti, věděl, jak pálivé rány zchladit a jak nerozdráždit Věc. Ale to Jack se ve Věcech vyzná. Určitě ví, co je pro něj dobré... ne?    
Určitě. Snad.
Musí. Musí to vědět. Jinak by mu to řekl narovinu. Přece by ho nevodil za nos...

Miho si protřel oči. Přitiskl si k tělu teď už zničený plášť a zhluboka vdechl vůni lesa. Vůni života, který Mihovi tak rychle protékal mezi prsty.
To nic. Ráno to zas bude lepší.

Jack taky neležel klidně. Myslel na to, že soucit je hloupost.
    A celou noc nespal. Nemohl spát. Jednoduše to nešlo. Zíral před sebe a nekonečný proud myšlenek mu nedovoloval zavřít oči a oddat se blaženému nevědomí.
    A když svítalo, Mihovy stříbřité vlasy se krásně třpytily v prvních slunečních paprscích. Jako stříbro a šperky a potůček kousek od nich.

Tak tedy, vážení, představuji vám druhou část, která původně měla vyjít až za pár dní, ale já nemám trpělivost. A Jack taky ne.
_ramenWRITER_