Zavři oči, už jdou

Borůvkové koláčky a troška stresu

Přesně jak mu Jack předchozího dne řekl, Miho čekal na tržišti. Bylo chladné ráno, nebe ale bylo jako vymetené. Na trhu to hučelo jako v úle, prodejci vykřikovali své nabídky, zákazníci nakupovali. Toho rána bylo vše tak jako vždycky. Nic zvláštního se nedělo.

    Miho stál u stánku pekaře a obdivoval sladké pečivo. Nevěděl, kdy se Jack objeví, ale nedělal si z toho těžkou hlavu. Přes rameno měl hozenou tašku s nejnutnějšími drobnostmi, kdyby náhodou odešel s Jackem pro bylinky a vzdálil se od města.
    A zatímco Miho přemýšlel nad tím, jestli si má koupit koláček a nebo quiche, Jack se rozhodoval mezi kapesními noži na druhé straně tržiště. Na Miha už dávno zapomněl. Jejich včerejší rozhovor se ztratil v pěně od piva. Svůj poslední obchod provedl ještě před svítáním a teď už jenom nakupoval zásoby na cestu.
Nikde se nesměl zdržet dlouho. Protože se o něm vědělo. I ve městech, kde měl relativně klid, musel dávat pozor na čas. Až bude mít šlechta nakoupeno, rádi se ho zbaví. A tak se Jack po svém několikadenním pobytu ve městě opět vydával pryč s vědomím, že někdy během příštího roku se sem vrátí.

Necestoval sám. Většinou se přidal k obchodníkům, co se přesouvali podobným směrem jako on. Bylo to výhodné jak pro něj, tak pro ně. Jackovi tolik nehrozilo setkání s bandity a vojáky a navíc měl společnost. A jeho společníkům byl perfektním doprovodem, protože věděl, jak se vypořádat s Věcmi. A když už se Věcí nedokázal zbavit, mohl celou skupinu varovat. Hodně cestovatelů přicházelo o své zásoby kvůli Věcem.

Když nakoupil, co potřeboval a co chtěl, vydal se k městské bráně, kde se měl se svojí cestovní skupinou před polednem sejít. Měl dobrou náladu, cestování měl rád.
Překračoval Věci, které se válely na dlažebních kostkách a leptaly boty těm, co si dovolili na ně šlápnout, a sledoval Věci, které posedávaly na okenních rámech nebo na plachtách stánků. Okukoval démony, vždycky vysoké a svalnaté muže, a usmíval se na víly, krásné ženy s očima bohů. Pohled sklopil až ve chvíli, kdy u blízkého stánku zahlédl křídla serafa. Nechtěl si zavařit těsně před odjezdem.
A kdyby nezačal zírat do země a ještě chvíli sledoval své okolí, všiml by si i bílé kápě, která by ho přiměla rozpomenout se na včerejší večer. Ale to se nestalo. Svižným krokem opustil trh.

    Miho, narozdíl od Jacka, se okolo sebe díval. Za koláčky utratil už dost. A když se kolem něho mihly Jackovy dlouhé tmavé vlasy, ulevilo se mu. Už na něj čekal poměrně dlouho a tak se začal rozhlížet. Byl ve stresu. Vyděsilo ho, že by na něj Jack mohl zapomenout. A nebo ho dokonce odignorovat schválně.
    Když ho ale zahlédl, okamžitě ho následoval. Byl si jistý, že Jack ho neoslovil, protože nechtěl upoutávat pozornost, a proto prošel tak blízko něj, aby si ho Miho všiml sám. S tímto vědomím, ho Miho sledoval až mimo trh a směrem k městské bráně.
    ,,Dobré ránko,'' zavolal na něj vesele, když se mu konečně podařilo ho doběhnout. Jack, který se naprosto soustředil jenom na rychlou cestu pryč, nic takového nečekal.
    ,,No nazdar,'' snažil se rychle zakrýt svoje překvapení a následující zklamání. Zastavil se, aby Miho mohl nabrat dech. ,,Vypadá to, žes mě našel.''
    ,,Jasně. Přesně jak jste mi včera říkal.'' Zářil jako sluníčko. Po sklenici piva se mu totiž moc dobře spalo.
    ,,Co to neseš? Taková hromada...'' Jack si nadhodil svůj vak na záda. Byl těžký, většinou ho nechával tam, kde spal.
    ,,Koláčky.''
    ,,Koláčky...'' zopakoval nevěřícně Jack.
    ,,Borůvkový.''
Jack vzhlédl k nebi. Do čeho se to zase nechal zatáhnout?
,,Jeden vám dám,'' nabídl Miho. Jack si od něj nepřítomně vzal koláček s borůvkovou náplní. ,,Jaký je plán?'' vyzvídal elf.
,,Hele,'' začal Jack, ale pak se zarazil. Co by mu řekl? Nemůže ho tady jenom tak nechat. Měl by z toho špatné svědomí, kdyby mu narovinu sdělil, že už ho neuvidí a ukradl mu tak naději na léčbu parazitického napadení. ,,Jedu pro ty kytky. Nějaký mě napadly, no. Přes noc jsem si to rozmyslel a vím, který budou nejlepší,'' těžil ze svého včerejšího blábolu o bylinkách.
,,Vážně? Nechtěl jste nejdřív vidět celou tu vyrážku?''
,,Ne, to je dobrý.'' Jack se zakousl do koláčku. ,,Každopádně jedu já a pár mých známých. Vrátím se za pár dní. Počkej tu na mě, jo?''
    ,,Tak to ne!'' vyhrkl Miho, až příliš rychle na to, aby to znělo sebejistě a odvážně, jak si zprvu naplánoval. ,,Já pojedu taky! Jsem sbalenej, vidíte?'' Ukazoval na svoji tašku.
Jack obrátil oči v sloup. ,,Bude to nebezpečný. A ty nevypadáš jako... dobrodruh.''
,,Já jsem dobrodruh!'' Ohradil se elf. ,,Jezdím na koni a tábořím.''
To z tebe nedělá dobrodruha, pomyslel si Jack, ale nahlas to neřekl. ,,Nechci bejt hnusnej, ale asi bys zdržoval.''
,,Umím držet tempo.'' oponoval Miho.
,,Možná zmoknem. A budem v tý mokrý trávě muset spát.''
,,Nevadí, už jsem to zkoušel.''
Jack se musel přemáhat, aby nezvyšoval hlas nijak výrazně. ,,Proč se do toho tak cpeš? Dyť já to zvládnu.''
Miho si dal tentokrát s odpovědí načas. ,,Já vím, že na to umřu,'' řekl pak. ,,Vím, že ta vyrážka je rozlezlá a vím, jak je nebezpečná. Nechci promarnit šanci na uzdravení. Kdybych tady jenom tak seděl, a čekal než se vrátíte, už bych se vašeho příjezdu nemusel dožít.''
,,A ty si myslíš, že tahle cesta bude v něčem lepší?'' Jack pozvedl pravé obočí.
,,Nebudu sám.'' Miho se usmál.
Jack znovu obrátil pohled k nebi, ale okamžitě ho zase sklopil. Sluníčko se mezitím dalo do práce a i během vteřiny dokázalo Jackovi do sítnice vypálit podivné obrazce.
,,Fajn. Ale jestli budeš otravovat, umřeš na něco jinýho než na nějakou vyrážku,'' zabrblal Jack a mnul si oči, se zbytkem borůvkového koláčku v ruce.