Zavři oči, už jdou

Lázně a milovaní bratři

    Když Miho všechny ujistil, že je v pořádku a pár modřin že ho nezabije, táborníci vyrazili. Nasedli na koně odpoledne, aby mohli cestovat i k večeru, potom co ustoupí největší horko, a odhlasovali si, kam až chtějí dojet. Ne že by se Miho nějak podílel na hlasování, ale tajně doufal, že to bude kratší úsek než posledně.

    A pak jeli. K jeho smůle, bez zastávky několik hodin, dokud nebyla nutná pauza, ať už kvůli koním nebo jim samým. A následně jeli dál.

    Čas plynul a Miho si pomalu, ale jistě, zvykal na život v sedle. Mezi obchodníky panovala dobrá nálada a nebyla nouze o vtipy a všemožné historky z cest i trhů. Počasí bylo dobré a tak se ani nikde nezdržovali.

    Ke konci týdne dorazili k menšímu městu. Pro Miha to ale byla krásná malebná vesnička, kde jsou postele, koupele a alespoň nějaká civilizace. Nejenom Jack tady mohl vyřídit nějaké obchody, a tak se cestování odložilo na dobu neurčitou. Nikdo ale nečekal, že na místě zůstanou déle než pár dní.

    Jackovi to bylo v zásadě jedno. Až bude chtít, vyrazí. Nemá problém přidat se k jiné cestovní skupině, tak to dělal vždycky. Ale jeho současná společnost měla namířeno do hlavního města, což se Jackovi docela zamlouvalo, přestože tam mu hrozilo mnohem větší nebezpečí než kdekoliv jinde. Ale hlavní město je hlavní město. A kdo ví, třeba by si mohl udělat lepší jméno u dvora.

Taky měl v plánu, že si odchytí Miha, který se mu posledních pár dní vyhýbal, a zase by si chvíli hrál na doktora, aby elfa náhodou nenapadlo utratit všechny peníze tady. Přece jenom si své služby účtoval pěkně draho.

Od krvavého incidentu u potůčku s ním mluvil jenom minimálně a většinou v době, kdy by radši oba dělali něco jiného. Nějak si spolu nesedli.

Miho ale zřejmě Jackův plán vytušil, protože se okamžitě po příjezdu vypařil jako pára nad hrncem a nebylo po něm ani vidu ani slechu.

Jediným jeho cílem totiž bylo urychleně najít lázně a pekárnu, případně cukrárnu. Přece jenom nebyl sedlák a jeho životní úroveň se pohybovala někde úplně jinde, než aby se spokojil s uspěchanou a nedbalou hygienou, ať už fyzickou či psychickou, která se vykonávala na cestách, a dietní stravou.

Lázně.
Horká voda a zasloužený odpočinek.

A možná i krejčovství, ve kterém by si mohl obstarat nějaké lepší oblečení, než háv s utrženým rukávem, který musel nosit teď, protože jiný si s sebou nevzal.

Během prvních pár minut po příjezdu si Jack všiml, že ve městě je mnohem vyšší koncentrace Věcí, než je obvyklé. Jednoduše byly všude. A bylo mu trochu nepříjemné nacházet natrávené kousky masa, ať už patřilo čemukoliv, které Věci vyvrhly na dlažební kostky.

    Ve městě to páchlo hnilobou a Věcmi tolik, až se Jackovi nepříjemně stahoval žaludek.

Jak se tak procházel ulicemi a sem tam nahlédl za roh, jestli neuvidí Miha, celkově si tam přišel jako vetřelec. Byl tam poprvé, takže žádné známosti zde ještě neměl a veškeré obchody budou trochu výstřel do tmy. Nevěděl, komu může věřit a kdo ho zkusí ošidit. Ale černý trh byl populární všude, tudíž ani nepochyboval o tom, že o peníze nouze nebude. Snad.

Jack se nezastavil ani po několika desítkách minut. Město rychle prošel, opravdu nebylo nijak velké a ani nijak zajímavé. Rychle zmapoval okolí a uložil si do paměti veškerá důležitá místa. Ale i tak kráčel dál. Protože se chtěl zbavit tmavého stínu, co se za ním vlekl už nějakou tu chvíli.

Jack se ho nebál. Věděl komu patří. Jenom na něj neměl náladu. Chtěl se vyhnout jakékoliv konverzaci s ním. A tak doufal, že by ho mohl setřást v křivolakých, zasmrádlých uličkách.

    ,,Nervózní?''
    ,,Ale prosím tě," odfrkl si Jack a rozhodl se svému problému postavit čelem. Na rovinu mu řekne, ať ho nechá na pokoji. Tak. A bude. ,,Zmizni."

    Nezmizel.

,,Zmizni? Takhle se chováš ke svému bratříčkovi?'' Z hrdla se mu vydral tichý smích. A Jack se zadíval do jeho hlubokých temných očí, které připomínaly černé tůně skryté lesem.

Chvíli na sebe jenom tak zírali a zastrašovali se pohledem, načež Jack uhnul očima jako první. ,,Nepotřebuju poslouchat tvý kecy. Dost, že ses za mnou tahal celou cestu sem. Ani trochu soukromí jsi mi nedal."

,,Ale? Tak najednou se objeví elf a já už ti nejsem dost dobrej?" Na rtech mu hrál lehký úsměv.

,,Kušuj. Jen na tebe nemám náladu."
,,Mhm. Teď. Ale až zas budeš něco chtít, přijdeš mě prosit na kolenou." Prohlížel si své nehty s předstíraným zájmem. S hranou nadřazeností.

,,To ty chodíš za mnou."
,,Nebuď takovej smrad, Jacku."
Zase nastalo ticho. Jack si povzdechl. Jednou bratři, navždy bratři. Ať už jim v žilách koluje stejná krev nebo ne.

   Dívali se na sebe a už to vypadalo, že se jeden na druhého budou dívat navždy, ale Jack nakonec mávl rukou a znovu se vydal do spletitých městských ulic.

    ,,Teda, já žasnu," uchechtl se.

    Noah. Tak ho Jack pojmenoval, když byli malí. Předtím, když ještě žil doma v teple v hřejivém objetí své milované maminky, měl obrázkovou knížku, ve které figuroval medvěd jménem Noah. A to jméno mu natolik připomínalo bezpečí domova, že se rozhodl tak pojmenovat i stvoření, které objevil v lese. A v časech největšího strachu si tak našel své šťastné místo.

    ,,Ještě před pár dny bys hezky mazal na trh, ale teď se tady motáš jak ztracená duše." pokračoval.

    ,,Všimnul sis?" Jack překročil Věc, válející se uprostřed chodníku a snažil se moc nezkoumat to, co leželo vedle ní.

    ,,Hledáš ho, viď? Toho elfa. Myslíš, že ti uteče i s penězma a ty přijdeš zkrátka, co?"

    ,,No právě. On má dost peněz. A já bych je dost chtěl." Jack nahlédl za roh. Miho nikde, přesně jak čekal.

    ,,Takže fakt jde o peníze?" Noah se držel v jeho těsné blízkosti, téměř mu dýchal za krk.

    ,,To nemáš nic lepšího na práci?" obořil se na něj Jack a zkusil mu naznačit, že i on má nějaký osobní prostor, který by rád dodržoval.

    ,,Kdo ví..." Noah házel Jackovi do tváře samé jízlivé poznámky a přesně věděl, jak ho naštvat. Sledoval jeho kroky a následoval ho s pobaveným úsměvem na rtech. Ten elf se mu taky líbil. A protože Noah nebyl o moc jiný než ostatní Věci, přemýšlel nad tím, na jak dlouho by ho jeho mrtvola zasytila a jestli má zlatá krev opravdu nějaké magické vlastnosti.

~

,,Noah," šeptl Jack a bránil se slzám. ,,Hezký jmémo, ne?"
Seděli na trávě vedle sebe a Noah přemýšlel, jestli má to dítě sežrat hned nebo až za chvíli, až bude mít větší hlad.
,,Počkáme tady, jo?"
Noah naklonil hlavu na stranu. Zvažoval své možnosti. Byl o pár centimetrů vyšší, což by mu mohlo zaručit vítězství.
,,Počkáme," opakoval Jack. Sotva sedmileté dítě. ,,Máma pro mě přijde, víš?"
Noah mu nerozumněl. Nechápal ani slovo z toho, co říkal. S lidmi se dosud nesetkal a vnímal tak chlapce jenom jako potenciální oběd.
Rozmýšlel dlouho. Do noci. A potom ještě celý další den. A přestože jeho myšlenky byly nesourodé a agresivní, neustále nacházel další důvody, proč na to dítě nevztáhnout ruku.
    A když zjistil, že dítě je schopné obstarat jídlo, ať už ho někde ukradne, najde nebo vyžebrá, odmítl se od něho vzdálit dál než na pár kroků.
    Stali se z nich bratři. Nerozlučná dvojka. A stejně jako se Jack naučil přežívat sám a vyhandlovat všechno potřebné, Noah se naučil jeho způsobům.

~

Přesně jak se dalo čekat, objevil se problém jak psát scény z minulosti. Jakým stylem a jakým formátem. No jo, improvizace zase jednou zaujala své místo.
_ramenWRITER_