Zavři oči, už jdou

Půlnoční waltz (nebo snad tango?)

    Miho stál na chodbě a poslouchal. Dveře byly do široka otevřené a nikdo se neobtěžoval je zavřít. A tak slyšel každé slovo, které Mistr vyřkl s neskrývaným znechucením. Slyšel každou nadávku pronesenou na jeho účet.
Slyšel jak se Mistr zlobí. Jak mluví k jeho rodičům a vypráví, jak je Miho jedním slovem neschopný.

Cítil křivdu. Cítil se ponížený. Trénoval ze všech nejvíc. Dlouho do noci seděl u otevřeného okna a naslouchal tichu. Dlouho do noci se snažil zbavit modřin na tváři, které ostatním studentům zmizely už během dne. A když přišel ráno do hodiny pozdě, omluvil se. Vysvětlil, že až do pozdní noci studoval a proto ráno zaspal, ale nikdo mu nevěřil.

Modřiny byly stále vidět. Dostal pohlavek a ostatní se mu vysmáli. A tak to bylo pořád. Každý den. Týden co týden. Měsíc co měsíc. A ty se přelily v roky neúspěšného studia.

,,Kdyby ses pomodlil a aspoň trochu Mistra uctil, zabilo by tě to?" vyčítala mu matka téměř každý večer, když přišel ze školy zbitý jako pytel brambor. ,,Možná by tě pak vzal na milost."

Miho mlčel. Zíral ven z okna a poslouchal otce, který mu jasně dával najevo, že se nesnaží dost. Že se fláká. A že tímhle tempem to s ním nedopadne dobře. A přál si, aby se byl narodil ženou. Mohl by se tak velmi brzy vdát a utéct tak každodennímu utrpení.

Časem se začal vyhýbat škole. Chodil do města místo na lekce. Přestaly ho bavit pohlavky a marná snaha vyléčit modřiny po fackách. Chodil do pekáren a utrácel peníze za sladkosti a pěkné oblečení. Chodil na zábavy a do lázní.

A to byla pro společnost poslední kapka. Zbavili ho práva na dědictví. Odstřihli ho od společnosti. Nebrali ho na slavnosti ani na  oslavy. A jediná chvíle, kdy se na něj znovu upřely Mistrovy oči, byla při snaze zbavit ho zvláštní vyrážky, která mohla nepředstavitelně ohrozit společenské postavení elfů.
~

    ,,Rád bych se zase podíval na oslavy Nového roku," povzdechl si elf. Zbytek sušenek se už dávno rozdrobil na prach, jak Miho muchlal papírový sáček v rukou.

,,Na oslavy Nového roku?"
,,Jo. Nic lepšího jsem v životě neviděl!"
,,Fakt, jo?" Jack si pobaveně odfrkl. ,,Já jsem párkrát na tadytý oslavě byl. V Severním Městě. Ale nepřišlo mi to jako něco extra. A ještě ke všemu byla zima jak v psinci. Málem mi umrznul zadek."

,,Nojo, to je jasný, že se ti tam nelíbilo. Musíš na oslavy v Hlavním městě! Ty stojí za to! Několikadenní průvody, plesy, probděné noci a spousta sladkostí!" Miho se usmíval. Vzpomínal na dobu, kdy měl ještě rodinu. Kdy mohl tancovat s ostatními a smát se pod svítícími lampiony. A milovat se. Možná...

Vzpomínal na časy, kdy se nestyděl pohlédnout otci do očí. A kdy se otec nestyděl pohlédnout na něj.

,,Slyšel jsem o obrovskejch ohňostrojích."
,,Ty jsou z celé té oslavy nejhezčí."

Zase mezi nimi nastalo ticho, ale elfovi hrál na rtech zasněný úsměv a ve vzduchu panovala úplně jiná atmosféra. Přestože noci a večery už byly chladnější, v Mihově společnosti to tak nevypadalo.

,,Vezmu tě tam," vyhrkl Jack dřív, než se nad tím stihl zamyslet.
,,Co?"
,,Na ty oslavy Novýho roku v Hlavním městě. Vezmu tě tam."
,,Vážně?"