Démonní píseň

Část X.

Byl překvapen. Za celých osmnáct let svého života neviděl v Isielu jedinou mágyni. Nebylo to tak, že by neexistovaly vůbec, ale ve světě jich bylo jen velmi málo. Ovládnutí magie byl běh na dlouhou trať, který chtěl po člověku mnoho obětí, nemluvě o tom,že mužská společnost mágů nedávala ženám v Isielu prakticky žádný prostor pro učení. Nadané dívky, o kterých slyšel, se učily za mořem, ale vševěd-vševědka nevypadal na to, že by kdy byť jen viděl sluneční světlo, které za mořem opalovalo lidskou pokožku do tmavých barev. Kias se přistihl, jak si zamyšleně kouše jeden z drápů. Tohle nečekal. Opravdu ne.

Což o to, dívka mágyně, s tím se dokázal ještě smířit. Ale jak ksakru dokázal někdo tak křehký a malý, jako dívka byla, udržet největší množství moci, které kdy viděl? Vševědka byla bez legrace nejsilnější bytostí, s jakou se kdy setkal. Jeho talentovaný bratr jí nesahal ani po kotníky. Cítil to... Cítil její moc všude kolem. Sotva vzal moc démonům, ta její ho zasáhla v plném rozsahu. Skoro ho dusila.

Potřásl hlavou, aby zahnal myšlenky plné překvapení, a znovu přistoupil blíž k tělu. Stále se nespojilo s duší. Měl by snad dojít zpátky k místu s hlasem? Nebo má dívčino tělo vzít a odnést ho tam?

Zatímco to zvažoval, klouzal očima po dívce. Byl zvědavý takovou dobu, že si ji v původním šoku ani neprohlédl. Teď to hodlal napravit.

Byla malá, kdyby se postavila, mohla mu sahat sotva k prsům. Zato měla široká ramena a i zbytek její postavy vypadal, že má za sebou léta tréninku. Přesto v porovnání s Kiasem vypadala, jako že se rozpadne, sotva na ni sáhne. Její nezdravě bílá pokožka vyvolávala v Kiasovi pocit, že se jedná jen a pouze o mrtvolu, která není držena při životě kouzly, ale její hrudník se pomalu zvedal. Tělo žilo, ale na to, že tu leželo čtyřicet let, ani trochu nezestárlo. Pozoruhodné. Podíval se na její tvář a znovu zamrkal překvapením.

Původně si toho nevšiml ale teď to bilo do očí. Její krátké vlasy zastřihnuté sotva k bradě měly barvu sněhu. Úplně bílé... Její řasy a obočí zrovna tak. S její krásnou tváří si ta barva ani trochu nerozuměla. Tělo se opravdu zdálo jen jako přízrak...

Zalétl pohledem k jejímu oblečení a pochopil, že není zdejší. Její dlouhý plášť, taktéž bílý a teď spíš šedivý prachem, jí při narovnání musel sahat až k nohám. Zlatá spona, která ho spínala, měla na sobě nespočet škrábanců, že ani nebyl vidět erb, který do ní původně vyhotovili. Erb... Nešlo rozpoznat, o jaký se jedná. Co ale přesvědčilo Kiase o cizím původu byla látka zajímavě zelené barvy, která se třpytila na světle. Jednalo se o jakousi košili, ale ta látka... Nepocházela odtud. Takové oblečení neměli ani nejbohatší, obzvláště, když ze stejné látky sestávaly i černé kalhoty. I zářivě bílé boty se zlatými přeskami nepřípomínaly práci žádného ševce z Isielu.

,, S kým jsem se to zapletl, " povzdechl si a vzal tělo opatrně do náruče. Pro změnu ho příjemně hřálo. Vypadalo to, že dívka jenom spí, dlouhým spánkem bez konce. Jemně a zvolna se nadechovala, ale pokaždé se Kiasovi zdálo, že tělem projel třas. Nyní to mohl cítit, když ji nesl napříč lesem, který nadobro přišel o kouzelnou mlhu. I přesto, že viděl, si ale dával pozor, aby nezakopl a i s dívkou se nesvalil na zem. Nemohl se ale ubránit tomu, aby nesledoval její tvář. Tušil tu velký příběh a pomalu začínal doufat, že se o něj vševědka podělí se svým zachráncem.

Došel až doprostřed svatyně a rozlehlé ruiny mu vyrazily dech, když je konečně mohl vidět naplno. Budovy tu dříve bývaly velmi vysoké, ta, uprostřed níž se nacházel, sahala podobně vysoko jako kostely a chrámy v Tymperu. Poznal to podle jednoho kusu zdi, který se vznášel vysoko nad jejich hlavami jako střep z poničené sklenice... Nebo vázy. Zahnal odpornou myšlenku na poslední den v paláci a bez dalšího otálení položil dívku na zem.