Démonní píseň

Část II.

Vyvolal poprask. Mnohem větší, než sám čekal. Zakrvácenou dívku donesl k nejbližší ošetřovně, o které věděl, a to sice té ve strážnici u jižní brány. Zdejší ošetřovna běžně sloužila pro ošetření strážných, kteří ve službě utržili zranění. Nikdo by si ani ve snu nepomyslel, že sem nakráčí princ se zraněnou šlechtičnou v rukách, a to ještě ke všemu se šlechtičnou, se kterou by podle jejího postavení měl prohodit nanejvýš pár slov ze zdvořilosti. I z tohoto důvodu se zdejší ranhojič poněkud dlouho zdráhal dívky vůbec dotknout, aby se na něj nesnesla lavina, kterou by mohl Kias vyvolat. Po princově naléhání ale pochopil, že pokud Ydě co nejdřívě nepomůže, může se taky stát, že mu setnou hlavu. Přeci jen dívka byla šlechtična a muž obyčejný měšťan. Slíbil tedy Kiasovi, že udělá, co bude v jeho silách. Mladík mu nevěřil. Seděl u něj po celou dobu, co sešival dívce nevzhlednou ránu.

,, Zůstane po tom jizva, " pronesl ranhojič zamyšleně. ,, Ale to se zakryje vlasy. " Kias nervózně přikývl. Už pochopil, že svojí chybu neutají. Bude muset Ydu dostat do jejího domova, možná by jí měl i nabídnout, aby se zotavila v královském paláci. Byla jen jeho chyba, že ke zranění došlo. Upřímně doufal, že se z toho dívka dostane co nejdřív, ale rozhodně za to přijme odpovědnost.

,, Jak se to stalo? " zeptal se muž, když provedl poslední steh.

,, Podklouzla na rozmáčené půdě, " odpověděl Kias, ale věděl, že tohle mu nikdo neuvěří. Obzvláště až se Yda vzbudí. Neměla důvod ho hájit, počítal s tím, že se městem začnou šířit zvěsti o tom, že jí například uhodil. Yda možná nebude člověkem, který je bude šířit, ale po dnešku se je rozhodně nebude snažit zastavit. Většinou byla laskavým a přátelským člověkem, jenže důvěra pro ni byla důležitá. Nejspíš tu její právě ztratil. Udělal chybu, která už se nikdy nesměla opakovat.

,, Hotovo, " zahlásil ranhojič. ,, Co jsem mohl, to jsem udělal. Pořád se neprobrala. Být Vámi, nechal bych ji tady. Už to, že jste s ní hýbal, abyste ji sem dostal, pro ni bylo nebezpečné. Někoho pro Vás pošlu, až se probere. "

K jeho překvapení to nebyl otcův rádce Shiraz, kdo čekal na schodech do paláce. Dnes zde čekal jeho vlastní bratr. Anitt se proti Kiasovi vypínal v celé své impozantní výšce. Vypadal jako skutečný vládce, kterým se brzy stane. Vždy skvěle vyhlížející s profesionálním výrazem ve tváři, který prozrazoval, že stejně jako s diplomacií nemá budoucí král problém ani s vládou železnou pěstí. Jeho tmavě hnědé vlasy dávno přestaly zakrývat jeho modrozelené oči, jako když byl chlapcem. Spínala je čelenka a nespočet dalších ozdob do vlasů. V Isielu byly ozdoby ve vlasech něčím zcela běžným, dokonce vítaným i mezi muži.

Kias naproti tomu nevypadal ani zdaleka tak impozantně. Byl tak o půl hlavy menší než bratr, kaštanové vlasy, které místy vrhaly rudé odlesky, mu sahaly k lopatkám ve vysokém culíku, byly ovšem většinu času zacuchané a nevzhledné. Oči hnědozelené barvy nemohly ani zdaleka napodobit hladinu moře v očích bratra. Kias s ním mohl soutěžit jen co se tělesné stavby týkalo. Oba se už v útlém věku trénovali, aby byli dobrými válečníky, a na jejich těle a především svalech se to odráželo.

Vzato kolem a kolem se ale jeden druhému nepodobali. Anitt připomínal otce, Kias matku, kterou nikdy nezažil. Zemřela krátce potom, co se narodil. V paláci se o ní nemluvilo, nikde nenašel její jediný obraz. Že je jí podobný mu řekl jeho otec – jen jednou jedinkrát, s očima zabodnutýma do stěny někde daleko za ním. Byla to tehdy velmi zvláštní chvíle. Zdálo se totiž, že i její ztráta byla jednou z příčin otcova rozrůstajícího se šílenství.

,, Mohu se tě zeptat, bratře, kam dnes vedly tvé cesty? " I způsob, jakým Anitt mluvil, se od Kiase lišil. Oba vychovávali ti nejlepší učitelé v zemi, jejich řeč byla obvykle vybraná, alespoň když mluvili s někým vysoce postaveným. Způsob, kterým si ale Anitt liboval hrát se slovy, byl ovšem od Kiase na hony vzdálený.