Démonní píseň

Část XXXI.

Kias se společně s pekelným psem vznášel ve vzduchu před portálem. Raxhal znaveně levitoval vedle něj s tím, že by si na druhého psa nikdy nesedl. Kias by ho po tom všem ani nenechal.

,,Bude lepší, když tam vejdeš rovnou a nebudeš mluvit s vyslancem přes hladinu portálu jako Jeho Výsost. "

Kias věděl, že to bude nejlepší, ale nemohl se přimět do portálu vletět, ani když byl pekelný pes s ním. Kias pro ně předtím jména neměl, ale toho, na kterém teď seděl, ve stájích pojmenoval Fláre. Ten, který Cassé a Ziana vesele doprovázel do hradu, protože se nenechal od dívky oddělit, dostal na Casséin návrh jméno Hélot. Určitě z něj měli na hradě radost, pomyslel si Kias pobaveně. Ale pak se vrátil do reality a k portálu před ním.

Upřímně se bál, že už se nevrátí zpátky. Že buďto Raxhal zná způsob, jak portál zavřít a čeká tu právě proto, aby se ho navěky zbavil, nebo by se mohlo něco strašného stát na druhé straně. Kias se ale takových myšlenek musel zbavit. Raxhal tu stál proto, aby mu pomohl ze druhé strany, právě kdyby nastaly nečekané problémy. Byl tu na Anittův rozkaz – a ten byl Raxhalovi posvátný. A svému bývalému bratrovi Kias věřil. Tedy... alespoň v tomhle ano.

Zhluboka se nadechl a pobídl Fláreho dovnitř. Zvíře ho chvíli nechtělo poslechnout, ale nakonec máchlo křídly a společně proletěli portálem na druhou stranu.

Obejmulo ho rudé a fialové světlo. Cítil, jak něco táhne jeho tělo dál a dál, na druhou stranu. Nebylo to ale bolestivé... Naopak v něm ten pocit vyvolal jakési nadšení. Přeci jen, bylo to něco nového a zajímavého.

Společně s Flárem vyšli na druhé straně a už se nenacházeli ve vzduchu. Stáli na jakémsi ochozu z tmavého leštěného kamene. Kias se rozhlédl. Větší část ochozu byla rozbořená. Od kamenů se odráželo večerní slunce. Kias se podíval na oblohu. Byla narudlá přesně jako když se tehdy spojil s otcem. Slunce zářilo tak jasně, že se na něj nemohl dívat. Pohlédl proto na okolí ochozu.

Ochoz byl součástí vysoké kamenné zdi, která chránila staře vyhlížející hrad. Některé jeho části byly v dobrém stavu, ale místy byly i jeho zdi rozbořené. Pod hradem se nacházelo pár staře vyhlížejících budov, většinou nalepených na hradbě, která oddělovala hrad a nádvoří od veliké holé pláně. Z vnější strany se k té samé hradbě tisklo několik desítek stanů s množstvím malých ohnišť. Stany ale vypadaly, že mají nejlepší léta za sebou, byly celé otrhané a i z té dálky viděl Kias velké záplaty. Nedivil se, že jsou v takovém stavu, pokud na ně z pláně neustále přilétal další a další písek. Pohlédl na horizont, kde se tyčilo množství hor a skalnatých oblastí.

Byl to bezútěšný a nehezký kraj a Kias si pomyslel, že Anitt určitě nežertoval. Pokud mu vyslanec nějakým způsobem ukázal ještě víc, mladík nepochyboval, že svoji dohodu dodrží, co nejdéle to půjde. Kias na to ale nechtěl příliš spoléhat. Věděl, že Anitta královské povinnosti změnily. Ať se stane cokoli, neohrozí sebe a svoje království. A svoji pozici krále rovněž ne. Kiasovi nezbývalo než doufat, že při něm bude držet alespoň Adrien.

Z úvah ho náhle vytrhl drsný hlas. Něco říkal jazykem, který Kias neovládal. Byl to jazyk akalatů. Po ochozu za Kiasem kráčel vysoký akalat a lidská postarší žena. Akalat měl stříbrná křídla a rohy, nazelenalou pokožku a stříbrná tetování a skvrny. Kias si pomyslel, že paleta akalatských vzhledů byla opravdu pestrá. Muž měl navíc třetí oko, což Kiase trochu překvapilo. Jednalo se tedy o někoho důležitějšího.

Kias se rozhodl, že se naučí o své rase co nejvíc, až tu bude žít. Chtěl být dobrým vládcem. Sám se musel zasmát té ironii. To, po čem nejmíň toužil, bylo nakonec to jediné, co mu zbylo.