Démonní píseň

Část VIII.

V lese chodil už něco přes dvě hodiny a stále se nedostal k místu, kde začínala mlha. Zdejší terén byl velmi nepřehledný a jen těžko se mu zdolával. Příkré srázy se potkávaly s kopci, na nichž byly rozesety desítky menších i větších balvanů, bláto z bouřek se lepilo na Kiasovi kradené boty, které už měly to nejlepší za sebou. Nezbývalo mu ale než pokračovat v cestě a všímat si, jak se čím dál víc ozývalo méně a méně zvířat.

Poznal že se blíží k mlze, když měl za sebou další hodinu zdolávání nástrah hlubokého lesa, o který se žádné z království nestaralo ani natolik, aby se v něm daly pořádat hony. To ho překvapovalo, ale pokud bylo uvnitř něco tak nebezpečného, také by tu zvěř nelovil.

Kraj mlhy se prozradil nejprve tím, že v jeho okolí by slyšel snad i růst rostlin, kdyby se pořádně zaposlouchal. Nic se tu nezdržovalo, stopy zvěře, na které předtím místy narážel, zcela zmizely. Ochladilo se, a pak už viděl první útržky mlhy. Byla nehybná, hustá, a vůbec nevypadala jako skutečná obyčejná mlha, kterou vídal nad řekou v Tymperu. Jednalo se o magii, navíc o dost silnou. Pokrývala celé tohle místo a spájela se se vším, co se nacházelo v jejím dosahu. Bylo to děsivé, ale Kias na to už dávno nedbal. Bojoval tady o mnohem víc, než o klidné noci plné spánku, které na tomhle nadpřirozeném místě mohl ztratit. Přesně tak, musí se snažit víc, aby všechno zlé, čeho se dopustil, mělo nějakou cenu.

Byl pevně rozhodnutý od chvíle, kdy spatřil oči malého chlapce. Jeho cesta se možná obrátila v pouť plnou prachu a krve, ale byli tu jiní, kterým se nemusely stát stejné věci. Bylo potřeba přijít na to, co jeho zjevení ve světě, se kterým neměli démoni nic společného už stovky let, znamenalo, a jak zabránit věcem, které to do budoucna mohlo přinést. Kias nebyl hloupý a věděl, že jeho démonní původ může být teprve začátkem větších problémů. Kias možná celý svůj život budil dojem, že ho zajímá jen jeho vlastní štěstí, ale když ho tak rychle ztratil, nedávaly mu jeho staré činy nadále smysl. I bez pozice, kterou zarytě odmítal, mohl mít na svět kolem sebe příjemnější vliv. Mohl vyčarovat další úsměvy, jako ten, který měl majitel kočovného hereckého spolku, když ho ujistil, že představení bylo velmi dobré. Nic jiného mu ostatně nezbývalo. Jako démon v tomhle světě už nedosáhne ničeho pro sebe samotného. V tomto světě už nikdy nebude přijat. Ale cesta ještě nekončila... Ne. Potřeboval vědět a znát, co ho připravilo o možnost hřát se pod stejným sluncem se stejnými starostmi a radostmi, jako všichni ostatní. Teprve potom, až ho cesta unaví a třeba i zlomí, může zvolit jinou.

Démon nebo ne, byl vychován jako člověk, což v něm ponechalo zvláštní hrdost pro lidský druh tak pověstnou. Neskloní hlavu, dokud z něj nezbyde popel. A to se mohlo stát, říkal si, když procházel mlhou. Na tomhle místě ho mohlo čekat cokoli.

Dávno se přestal ošívat, když ho jako by hladily cizí ruce a dotýkaly se ho. Vždy, když se podíval na místo dotyku, viděl jen mlhu. Byl si ale jistý, že ho něco sleduje a hraje si to s ním. Proč ne, chtěl se pobavit stejně jako stvoření, které tu žilo. Neviděl ovšem žádné stopy, které by mu prozradily, co se tu usadilo. Po tom všem, co tu ale za tu krátkou hodinu, kdy se mlhou procházel, zažil, nabyl jistoty, že se jedná o magické stvoření. Rozhodně se tu nesetká s něčím, co zná. Ne, potká se tu s něčím, z čeho by lidem tuhla krev v žilách. A jemu možná taky...

V odpověď tomu se i les kolem něj začal měnit, alespoň to málo, co kolem sebe přes hustou mlhu viděl. Podle rozpadlých zídek z kdysi úhledně naskládaných kamenů poznal, že se ocitl na místě, kde kdysi někdo žil. Jak postupoval dál, viděl, že na mnoha kamenech se nachází staré zvláštní symboly, nemálo podobné těm, které pokrývaly jeho tělo. Brzy pochopil, že se nachází v jakési prastaré svatyni, o které neměl tušení, že existuje. Neslo to tu známky po démonní přítomnosti, ale ani v nejmenším to nebylo místo střežené mágy tak, jak mu Anitt vždy vysvětloval. Všechna místa spojená s démonním druhem musela být zničená nebo hlídaná... Nevěděl snad nikdo o existenci tohoto místa, nebo se sem bálo i království zasáhnout kvůli mlze? Co když právě to, co tady žilo, svatyni hlídalo od zneužití kýmkoli, kdo nebyl hoden? Dávalo by to smysl s řečmi o pokladu... Poklad... Něco, co zde zanechali démoni? Něčeho takového by se ale chudáci báli. Démoni byli pro obyčejné lidi tabu. Strach v nich by jim nikdy nedovolil usilovat o cokoli, co tu démoni nechali. Pro Kiase to ale vypadalo slibně, ať už bylo pokladem cokoli... Tohle místo páchlo démony, i když to byl pach hodně starý a něco nového... něco dramaticky silného, ho zastiňovalo natolik, že si Kias uvědomil přítomnost démonního pachu až společně se symboly na zdech.