Démonní píseň

Část XXIV.

Cassé už po několikáté popohnala pekelného psa, na kterém společně s Ramellem letěli. Muž odmítal ještě někdy na podivné zvíře vylézt, pokud v jeho sedle bude sám. Držel se tedy dívky kolem pasu a všechno, co ho zajímalo, bylo, jak se udržet. Cassé proti tomu nic neměla, potřebovala se dostat do Tymperu co nejrychleji. Narozdíl od Kiase byla přesvědčená, že se děje příliš mnoho náhod a největší viděla v tom, že v době, kdy se Anitt bál tajemné hrozby, vyslal své pravé Křídlo pryč. Kam ho vyslal? Na poušť. Kde byly ruiny, které zranily Ramella? Na poušti. To místo tehdy nezničili. A jestli ano, bylo natolik důležité, aby se tam vrátili. Zeptala se Ramella, jak moc je ten předmět mocný. Respektive jak mocná je jeho část. Řekl jí, že akalaté zaznamenali, že posiluje magii. Jakoukoli. Cassé si dala dvě a dvě dohromady. Velká trojka království o existenci předmětu věděla. Možná neměli tušení, kde je jeho druhá polovina, která zatím klidně pospávala u Ramella ve sklepě, ale ta první... Jestli měla Cassé pravdu, a ona si byla téměř jistá, byl to velký problém. Dávalo to smysl. Místo, které vyprávělo o jejich odkazu, bylo těžce zabezpečené. Jak by tedy mohli akalaté nechat předmět o tak obrovské síle kdekoli? Ne, také byl zabezpečený. Něčím strašlivým, něčím, co Ramella málem zabilo.

,,Přidej, " zavrčela na zvíře, které si užívalo svůj let a někdy dělalo zbytečné výkruty, ze kterých Ramell zas a znovu zvracel. ,, Až bude po všem, leť si kam chceš! " Zvíře jí konečně poslechlo, přestalo dělat kousky ve vzduchu, a zrychlilo. Rovněž dva další pekelní psi, kteří letěli po stranách. Netrvalo to dlouho a zvířata zneklidněla. Nad Tymperem.

Věděla, že jejich pán je v nebezpečí.

Kias opět nebyl sebou. Jako z děsivé dálky vnímal, jak vychází z Anittova pokoje a všichni mu ustupují. Jak kráčí napříč městem a v zakrvácených rukou drží první polovinu artefaktu. Pořád viděl, jak jeho ruce drápaly pravé Křídlo na kusy ještě potom, co se jeho hlava odkutálela do rohu. Taková krutost! Ale on to vůbec nemohl zastavit... Nikdy by se toho nedopustil, kdyby byl při smyslech. Jenže pouto s Fhelisem ho ovládalo... Síla, kterou dostal... Děsivá síla, která obestřela všechno lidské v něm a zanechala za sebou monstrum. Monstrum, které chtělo otevřít portál.

Věděl to, věděl, že právě proto teď to uvnitř něho hledá druhou polovinu. Vyšel směrem k Ydinu domu. Uvnitř věděl, jak špatné to je, ale nevzmohl se na odpor. Ovládla ho naprostá apatie.

Už vyrazil dveře domu. Slyšel křik Ydiny matky a bratrů, viděl zaskočenou a pobledlou Ydu, když odtrhl – doslova odtrhl –tajná dvířka, za kterými číhalo schodiště a následně chodba do sklepa. Nikdo se ho nesnažil zastavit. Už dosáhl dveří. Cestu si prostě prorazil, nepotřeboval klíč.

Kias jen bezmocně sledoval, jak jeho tělo bere do rukou druhou polovinu artefaktu. Zaslechl za sebou hlas... Ydy hlas... Ne, nesměl jí nic udělat! Znovu už ne! Jeho tělo se ale jen zachechtalo v reakci na její slova a bez zaváhání spojilo obě části artefaktu.

Pak vyšlo z domu, několika máchnutími křídly, dvakrát tak velkými než byl zvyklý, se přeneslo na oblohu, a tam vyhodilo artefakt do vzduchu. Železný disk s ornamenty do sebe začal vtahovat všechnu magii v okolí a přitom vydával táhlý zvuk... skoro jako píseň.

A když se cítil dostatečně plný, obloha začala rudnout a byla tak rudá... přesně jako ve vizi, kterou mu Fhelis ukázal...

Portál mezi světy se začínal formovat.

Slyšel vyděšené výkřiky lidí a potom se všechno rozplynulo. Temnota se s ním rozloučila, přejela po něm pařáty a poslala ho pryč. Už jí nebyl k užitku.

Padal k zemi. Neustále padal, jeho tělo bezvládné. Nemohl ani pohnout křídly... Každou chvílí musel narazit. Každou chvílí musel umřít...

A pak ho cosi zachytilo.