Princ temnoty ⚜️ONC 2022 CZ/SK⚜️

Kapitola 11 - Jestřábí vrchy

Nebe se zatáhlo těžkými mraky a od západu se zvedal nepříjemný studený řezavý vítr. Vháněl do očí slzy a štípal do odhalených tváří.

Elena zvedla k obličeji loket, aby svoji tvář alespoň trochu ochránila před nepříjemným větrem. Dívka v doprovodu Zacha mířila úzkou pěšinkou vzhůru na homolovité kopce. Čím výš stoupali, tím víc se vzduch ochlazoval a vítr se stával intenzivnějším. Navzdory chladu jí však při páteři stékaly prameny potu a dívčiny tváře zrudly námahou.

V místě, kde nad zem vystupovala skalka z tmavého buližníku, se Elena na chvíli zastavila. Posadila se na zem, zády se opřela o ledově chladný kámen. Kolem uší dívce hvízdal vítr, nevelký kámen však poskytoval alespoň malý úkryt před poryvy větru. „Jseš si jistý, že mířili právě sem?" Zach sice seděl pouze několik centimetrů vedle dívky, ta však na něj musela křičet, jak nejhlasitěji dokázala, aby přehlušila hlasitý řev větru.

Hoch se nejprve zadíval do Elenina obličeje a chvíli ho zamyšleně studoval. Jeho rty se pohnuly, jako kdyby chtěly něco říct, ale v momentě si to rozmyslel a pouze přikývl. „Jo." Ovšem někde za nebesky modrou barvou chlapcových oči se prohnal nepatrný záblesk. Zach uhnul pohledem.

Tajil snad něco? Nebo na něj jen dolehl celý koloběh toho, co se událo v posledních hodinách?

Zach se zadíval vzhůru k nebi. Zatažená obloha se stávala čím dál tmavší, za několik hodin nastane úplná tma. „Měli bychom vyrazit."

... Vítr neustával, naopak. Jestliže Elena doufala, že se k večeru utiší, mýlila se. Právě se Zachem postupovali po úzké skalní římse, jež byla široká akorát na šířku lidské nohy. Dívka si zakázala podívat se dolů. Věděla, že by se jí zatočila hlava a ona nikterak netoužila spadnout z tak velké výšky. Podruhé by tak velké štěstí, jaké ji potkalo po pádu z útesu u Vraního jezera, už nejspíš neměla. Bozi uměli být pěkně vrtkaví a jejich přízeň je stejně křehká jako domeček z papírových karet.

Ostrý řezavý vítr se dál proháněl podél útesu. Další jeho náraz uvolnil ze skalního masivu nad Eleninou hlavou několik kamenů velikosti pěsti, které dopadly těsně před dívku. Ta nic podobného nečekala a leknutím sebou trhla. Její tělo se však nahnulo až příliš přes okraj římsy, příliš daleko na to, aby se Eleně podařilo získat zpět ztracenou rovnováhu.

Pod podrážkami bot se dívce převalily drobné úlomky skály a kamínky. Pod nohama ucítila závratnou hlubinu. Vykřikla. Kolem uší jí jako melodie výsměchu zahvízdal vítr a ona začala padat. O dívku se pokusila panika. Dlaně si Elena rozedřela o hrubou skálu do krve, jak její ruce zoufale pátraly po něčem, čeho by se mohla zachytit. Ačkoli nepadala příliš dlouho, dívce se to zdálo jako věcnost. Její žaludek se stáhl v křeči předzvěsti toho nejhoršího.

Dívčiny ruce navzdory bolesti a stružkám krve, jež stékaly Eleně až k loktům, stále sahaly po studeného drsném povrchu skály. Věděla, že je to marná, ba dokonce bláhová, snaha. Avšak dívka byla zvyklá bojovat. Nechtěla se nikdy vzdát jen tak. Vtom se jí do zorného pole dostal jakýsi stín, rozmazané šmouha nacházející se několik desítek centimetrů pod ní. Že by ji bohové znovu podarovali velkým kusem štěstí?

Stačilo natáhnout paže, aby se zachytila úzkého pokrouceného kmínku mladého stromku vyrůstajícího z nepřívětivého skalního podkladu. Elenu ve svalech na pažích bolestivě škublo tím, jak se znenadání zastavil její pád, ovšem to se nedalo srovnávat s bolestí, jaká se jí z poraněných dlaní rozšířila bleskovou rychlostí do celého těla. Na zářivě bílé kůře kmenu břízy se objevily tmavě červené skvrny dívčiny krve.