Princ temnoty ⚜️ONC 2022 CZ/SK⚜️

Kapitola 8 - Zamilovaná?

Ještě nyní cítila na svých rtech ty Kristiánovy. Na krku vnímala jeho doteky. Jen při pohledu na prince se jí z břicha až do konečků prstů rozletěly intenzivní vlna nepotlačitelné zajíkavé radosti a touhy.

Elena opustila ponuré zdi zříceniny a vyšla do zahrady k jezeru. Došla až ke staré pokroucené vrbě a v sedu se opřela zády o drsnou popraskanou kůru.

Bezděčně si pohrávala se stéblem dávno uschlé trávy, zatímco se v dívčině mysli proháněl početný roj myšlenek. Od té doby, co se tady objevila, se mnohé změnilo. Ačkoli si to zprvu nechtěla přiznat, Elena se s Kristiánem sblížila. Možná byl na vině fakt, že se oba stali nedobrovolnými obyvateli tohoto ponurého světa. Přesto mezi nimi dvěma stále existoval jeden rozdíl. Dívku zasáhla magie, zlá, obávananá a nebezpečná, Elenu přesto nedokázala zcela přeměnit, zničit, ani ji učinit nesmrtelnou. Temnota si však vzala malou část dívčiny lidské podstaty a také veškeré teplo její světlé kůže.

Také čas tu plynul jinak, mnohem pomaleji. Na Zemi uběhly dva dny, pokud dívka počítala dobře. Ovšem tady se vteřiny táhly jako hodiny, Elena měla pocit, že uběhlo snad dvě stě let.

Ale každou, i tu ke zbláznění dlouhou chvíli v tomto ponurém kraji, prožívali Elena a Kristián spolu. Smáli se, žertovali, mluvili. Hodiny a hodiny, jen aby zahnali tu tíživou nudu.

Poznala Kristiána jako docela veselého a příjemného společníka, pokud odložil svoji zádumčivou tajemnost. Ovšem dnes se dívce zdál jiný než obvykle, daleko vážnější a zamyšlený...

Špičkami prstů se dívka dotkla vodní hladiny. Na kůži ji zalechtalo příjemné zabrnění, stopa po magii. Ještě nedávno se stejně jako ostatní Lanterňané bála čehokoli, co v sobě mohlo nést třeba jen náznak kouzel. Tyto obavy notně přiživovali lanternští kněží, Elena si dobře vzpomínala, jak se před několika lety zemí prohnala vlna, jež s sebou přinesla „módu" procesů s čarodějnicemi. Dívka dodnes silně pochybovala o tom, že valné většině z obviněných a potrestaných žen a dívek v žilách kolovala třeba jen jediná kapka krve, jež by jí propůjčila nadpřirozené schopnosti. Z Eleniny paměti pomalu mizely podoby jednotlivých odsouzenkyň, viděla jich celé stovky v rámci doprovodu Adiny, hlavní hrdinky, na veřejné popravy. Ano, to také patřívalo mezi oblíbenou zábavu všech společenských i majetkových vrstev obyvatel. Elena si však byla jistá jedním. Ze vzpomínek se jí nikdy zcela určitě nevytratí ty obličeje plné popálenin, obličeje zkřivené bolestí do groteskních grimas stejně jako oči divoce se lesknoucí v záři plamenů. Ale to nebylo zdaleka to jediné. Ještě teď se dívce povážlivě zahoupal žaludek, měla pocit, jako kdyby se jí znovu do plic zažral intenzivní neodbytný pach spáleného masa. Ta odporná hořkost plná stop bezpráví a zmaru ji lechtala na patře ještě dnes.

Při vzpomínkách na rodnou zemi ji zaplavila trocha nostalgie. Dívka si ani nedokázal představit, že by už nikdy neměla spatřit lanternské hory nebo široká údolí, nikdy by nesešla k průzračně čisté vodě řeky Lorly. Bylo to její dětství, sama pocházela z malé zapadlé vesničky. Šlo spíše o několik malých chalup tísnících se společně ve stínu skalního masivu, ale byl to její domov. Tehdy byla šťastná. Doopravdy šťastná. Navzdory tomu, že kdysi svůj život v malé horské vísce toužila změnit, toužila po tom odstěhovat se do velkého města a alespoň jednou za život okusit luxus dvora, nyní by si nepřála nic jiného než moci se vrátit do času dětství. Do časů, kdy měla svoji rodinu a jistoty.

Opět toužila někoho milovat. Ne jako přítele, ale doopravdy. Před třemi lety byla zamilovaná do Toma, chlapce ze sousedství. Avšak on, stejně jako všichni obyvatelé vesnice, zahynul při útoků tvorů noci. Až na Elenu. Cele tři roky si kladla dívka otázku, jestli by nebylo lepší, kdyby byla ve vesnici spolu se svými blízkými, a ne na jedné ze svých tajných toulek po okolí, po nádherných horských loukách a kopcích. Ale osud to očividně chtěl jinak...