Princ temnoty ⚜️ONC 2022 CZ/SK⚜️

Kapitola 5 - Kristián

Nabrala do plic vzduchu, kolik jen dokázaly pojmout, a zadržela dech těsně předtím než se dotkla vodní hladiny potažené tenoulinkou vrstvičkou ledu, která tiše zachroupala, když led vlivem Elenina pádu popraskal. I přesto však dívce do plic přece jen trochu vody prostoupilo. Ale věděla, že by bylo osudnou chybou zalapat po dechu.

Země k sobě Elena nezadržitelně přitahovala a dívka klesala vodní masou, která postupně tmavla čím hlouběji se propadala. Dívka uměla plavat skvěle, ale s hrůzou zjistila, že ačkoli kope nohama sebezběsileji a rukama se snaží provádět rychlá tempa, nemá to valný výsledek. Pořad klesala dolů. Jen dlouhé světlé vlasy za ní vlály jako pavučina, natahovaly se směrem k hladině, od níž se však vzdalovaly stále víc a víc.

Zásoba vzduchu v plicích, které se smrštily do podoby dvou kuliček hrášku, došla. Před očima se dívce začínaly objevovat první blýskavé třpytky, jež mohly znamenat jediné. Pokud se co nejdřív nenadechne, nejspíš ztratí vědomí. A pak se nadechne vody. Ke své smůle však nebyla ryba, nedokázala si z vody vzít kyslík.

Dno jezera pokrývaly vzrostlé chaluhy připomínající vzrostlý podvodní les. Elena už nebojovala. Vzdala to, její tělo bylo příliš těžké a ona moc vyčerpaná na to, aby se třeba jen pokusila o jedno tempo vzhůru k hladině.

Vždycky si myslela, že před smrtí se člověku před očima promítne celý jeho život. Ale ona vnímala jen to ohlušující ticho panující pod hladinou. Dívka se jen pochmurně ušklíbla. Zhruba v tuhle dobu měla stoupat potupně na dřevěné pódium, vstříc nenasytné šibenici. Ale svému osudu přece jen neušla, jen s jedním rozdílem. Neoběsí ji jako toho nejhoršího zločince. Elena se utopí... Ale co, to jí alespoň nepřipadalo tak ostudné.

Naposledy upřela pohled svých smaragdových očí nahoru, do míst, kde vysoko nad Eleninu hlavou probleskovalo na povrchu jezerní hladiny světlo. Pak se dívčiny nohy dotkly písčitého dna.

Myslela si, že jí plíce snad musí brzy prasknout samým nedostatkem vzduchu. Už dál nedokázala bojovat svojí vůli proti přirozenému lidskému instinktu. Nadechnout se. Alespoň jednou. Jen málo...

Nadechla se. Ten suchý žár, jaký znamenal průchod vody do plic, tak bolel. Elena zoufale otevřela pusu, ale od úst jí jen unikly bubliny, které působily jako výsměch jezera. Lhostejný výsměch vůči tomu, že u dna pokrytého zelenými chaluhami vyhasne za několik okamžiků jeden lidský život.

Chladná voda rozechvěla dívčino tělo zimou. V kontrastu s tím však Elenino levé předloktí začalo pulsovat v rytmu zběsile tlukoucího srdce, kůží prostupoval žár, jenž si v ní kreslil neviditelné cestičky.

Svět kolem explodoval, mezi slizkými chaluhami se propletlo intenzivní bělostné světlo. Eleniny oči ho však příliš nevnímaly. Pro ně okolní svět postupně tmavl až ho pohltila tma úplně.

........................

Už dávno si zvykl na samotu a ticho. Havraní země získala své jméno podle toho, že tu žil velký počet vran i havranů. Kristián vždycky nenáviděl nakřáplé hlasy těchhle ptáků, kteří se svým neveselým vzezřením hodili leda na pohřeb.

Na pohřeb... Kristián se ušklíbl a pohodil hlavou, až mu tmavé prameny vlasů přepadly do obličeje. Nikdo živý tady nebyl. A on nezemře ani za tisíc let. Už celá staletí tady přežíval v tichu, nepotřeboval jídlo, spánek. Ale samota ho ničila. Byl by vděčný i za společnost nenáviděných havranů, jenže kamsi zmizeli i oni, stejně jako všichni poddaní. A z prince Havraní země se stal princ tvorů noci. Tichým siluetám však nedokázal přivyknout ani za celá ta staletí. Vždy, když se Kristián ocitl v jejich blízkosti, při páteři a na zátylku ho poškrábal svými neviditelnými drápy chlad.

Kristián se zády opíral o zeď ze zčernalých kamenů, jež pokrývala vrstva lišejníku. Princ zvedl pohled k nebi, jež hrálo světlými i tmavými odstíny jediné barvy, neurčité směsice hnědé a oranžové, projasňované září dvou kotoučů. Na nebi se vyjímaly dva měsíce, jež dostali název podle svého vzhledu. Jeden měsíc se jmenoval Bílý a druhý Modrý. Slunce zmizelo ve stejný okamžik, kdy... Nerad vzpomínal na den, kdy se nechal tak hloupě oklamat čarokrásným úsměvem černovlasé čarodějky!

Už jako malý chlapec nenáviděl nudu. Jako jedinému dítěti svých rodičů mu bylo okamžitě vyplněno jakékoli přání. Proto se královský hrad často strojil do veselých barev, často mezi jeho stěnami rezonovala hudba a mnoho nejrůznějších hostů se sjíždělo za zábavou - plesy, hostiny nebo rytířské turnaje se pořádaly alespoň jednou do měsíce. V kontrastu s tím, jak tu bylo nyní pusto a prázdno to působila jako hodně bolestivá vzpomínka. Ale jednou za rok ruiny kdysi tak skvostného Mramorového paláce ožívaly návštěvou. I když by byl nejraději, aby nejkratší den v roce, zimní slunovrat nikdy nepřicházel. Nenáviděl tenhle den stejně jako hosta, jenž přicházel bez pozvání, každý rok ve stejný čas.

Kristián se loudavým krokem vydal do zahrady, na jediné místo, kam mohl jít. Magie obklíčila hrad jako nepřátelské vojsko a nedovolovala nešťastnému princi aby opustil hradby místa, jež mu bývalo domovem. Místa, jež se mu stalo vězením.

Nad obrovskou hladinu jezera se po staletí skláněla stále tatáž pokroucená koruna vrby. Břeh Vraního jezera byl pozvolný a pokrýval ho jemný písek. Kristián klesl na kolena do písku a dlaněmi odhrnul drobná světlá zrnka. Zadíval se na dřevěné úlomky, němé pozůstatky po člunu, který se svým vzhledem příliš nelišil od prosté loďky, jakou používali rybáři, přesto obyčejný zdaleka nebyl. Ani Vraní jezero nepatřilo mezi kdejaké vodní nádrže. Bývala to cesta, průchod mezi světy. Člun dokázal proplout skrze magickou bránu. Takto Havraní země například obchodovala s královstvím Lantern.

Ale ty časy už dávno zavál čas, pomyslel si Kristián. Ale na svůj úděl si nezvykne nikdy, tím si byl jistý. Jen kdyby ho tolik ta tíha nedusila na hrudi. Princovo srdce nebilo už stovky let, přesto znalo smutek. Nella ho lákala, aby se vzdal i toho mála střípků své lidské podstaty, které v jeho duši ještě zůstaly; aby se stejně jako ona stal vyznavačem temné magie. Ale to on odmítal. Viděl každý den, co černé čáry umí - tvorové noci toho byli skvělým důkazem. Nechtěl být takový jako Nella.

Dlaní zčeřil hladinu klidnou a lesklou jako zrcadlo. Voda ve Vraním jezeře byla ledová, chlad však Kristiánovi nevadil, chlapcova kůže byla stejně tak studená.

Už se chtěl zvednout, oprášil si kolena od zrnek písku, jež mu ulpěla na oblečení. Vtom se něco v jezeře pohnulo. Směrem k hladině si klestila cestu intenzivní bělostná záře.

„Ale to není možné," vyhrkl nevěřícně Kristián. Jak by mohl někdo projít cestou, jež byla uzavřená už po celá staletí a jediným, kdo tudy mohl projít byli ty zatracené stíny nebo ona... Ale stíny i Nella se objevovaly až na břehu.

Aniž by se dlouho rozmýšlel, seběhl po svažitém břehu, pod podrážkami bot mu ujížděla drobná zrnka písku.

Princ skočil do vody a vmžiku zmizel pod hladinou. Světlo už zmizelo a šero narůstalo každým okamžikem, kdy se vzdaloval od hladiny jezera.

Pohnul nohama, aby se dokázal potopit ještě o trochu níž. Byl si jistý, že to, co spatřil, nebyl jen výplod jeho vlastní fantasie. Bylo to skutečné!

Klesl ještě o několik metrů níž. Tady už byla skoro úplná tma. Kristián už si začínal myslet, že nejspíš z té mizerné samoty začíná vidět i to, co není. Ale když udělal ještě jedno tempo, jeho paže narazily na něco vláčného, co na dotek působilo jako... oblečení?

______________________
Ahoj, je tu další kapitola příběhu. Snad se vám bude alespoň trochu líbit. Tak co, jaké z ní máte pocity? Budu moc ráda za jakékoli vaše, připomínky, nápady, komentáře...♥️
Vaše -_Jana_-✨