Princ temnoty ⚜️ONC 2022 CZ/SK⚜️

Kapitola 4 - Pád

Utíkala. Klopýtala přicházejícím ránem. Elenin dech se vysrážel v chladném vzduchu do podoby malého obláčku páry.

Neustále se ohlížela přes rameno. Promrzlá zem pod dívčinýma nohama křupala. Čím víc se vzdalovala od mýtiny, tím se jí dýchalo líp a také cejch ji přestával pálit. Zato však Elenino svědomí rozleptával pocit viny. Stejný jako ji zasáhl tehdy před třemi lety, po útoku na vesnici. Ani tehdy, ani dnes nic neudělala, nechala se ovládnout hrůzou o vlastní život. Poslechla vlastní půd sebezáchovy stejně jako Davidovo naléhání.

Přitom by stačilo tak málo... Jen kdyby se dokázala hodně rozzlobit nebo alespoň bát, leccos by to mohlo změnit. Kdyby se dívce podařilo z nebe seslat blesk, možná by to tvory noci zahnalo. Nebo se mohla pokusit odstranit těžké závěsy mrakům jež zpomalovaly úsvit... Místo toho jen bezmocně sledovala, jak David vyráží mezi ty noční bestie, v rukou planoucí pochodeň. Z předloktí se chlapci řinula široká řeka čerstvé krve, díky čemuž na sebe strhl pozornost všech zlých bytostí. Pokud něco tvorové noci zbožňovali, byla to právě krev.

Dívka se proklínala, proč musela být tak sobecká? A zbabělá ještě víc! Pro své blízké nehnula ani prstem, myslela jen na sebe a na to, jak se zachránit... Ale věděla, že už to nenapraví. Dívčiny zelené oči se zaleskly a do chladného rána se jí po tváři skutálely dokonale kulaté slzy hořkosti. Byly horké, ale Eleně připadalo, jako kdyby se v nich ukrýval palčivý mráz.

Utíkala dál, nezastavovala se, ačkoli dívčiným plicím už dávno nedostačovala dávka kyslíku, v boku Elenu bolestivě podalo a pálící svaly na lýtkách žádaly o přestávku. Nepolevovala v běhu, možná chtěla potrestat sama sebe za to, jak opustila svého nejlepšího přítele. Člověka, jenž pro ni tolik znamenal, člověka, který neváhal riskovat a hodit za hlavu i své největší sny jen proto, aby Elenu zachránil. Hnusila se sama sobě. Vybavily se jí šelestivé pohyby, jaké vydávala kouřová těla tvorů noci následované Davidovým výkřikem. Ovšem už byla daleko a chlapcův hlas ztlumila vzdálenost, přesto se dívce bolestivě zařízl do uší.

Eleně se nedostatkem vzduchu začínala točit hlava, pod světlými vlasy se jí perlily kapky potu. Přesto pokračovala dál, kdyby se zastavila, černé svědomí by ji sežralo zaživa.

Dívka sklopila pohled k travnaté zemi, nezasloužila si dívat se na něco tak krásného jako je nebe blankytné novým ránem.

Stoupala do kopce, pod podrážkami bot se dívce se skřípěním převalovala drobná zrnka písku. Sílící vítr jí škubal s oblečením i vlasy zapletenými do copu.

Konec útesu se před dívkou objevil znenadání. Teprve nahoře se Elena zastavila, sotva popadala dech. Nevolnost způsobená přítomností tvorů noci už před hodnou chvílí zmizela, ale pocit viny byl tisíckrát horší.

Přiblížila se k okraji. Od volného prostoru zbývalo sotva deset centimetrů, ale dívka se nebála. Neměla strach, že spadne. Vlastně, možná by si to docela i přála... Stačil by jediný krok. Kdoví, třeba by se setkala se svou rodinou i Davidem, ve světě, kam se dalo odejít pouze jednou a odkud už nevedla cesta nazpět.

Vítr Elenu šlehal do obličeje, do očí jí vháněl slzy. Popošla ještě o něco blíž k okraji. Svět se z výšky jevil jako roztomilá miniatura. V dálce se jako stříbřitorůžový had kroutila řeka Lorla. Na horizontu se vzhůru k nebi vypínaly Jestřábí vrchy.

Úplně dole, u samé paty útesu zahlédly Eleniny oči postřehly matný odlesk. Jako kdyby se zaleskl ve slunečních paprscích gigantický skleněný střep. Avšak byla příliš daleko, než aby dokázala rozeznat, co to bylo.

Zato při páteři se dívce prohnal dobře známý mráz. V žaludku se jí vzedmula silná vlna nevolnosti. Kůže na levém předloktí se rozžhavila a začala tepat ve zběsilém rytmu.

Přesto se Elena ohlédla. Chtěla mít jistotu. Přece jen doufala, že to nebude pravda. Že tvorové noci zůstali někde daleko.

Jenže nezůstali. Jako vojenský šik se masa jejich stínových těl valila vstříc Eleně. Dívka bezděky o malý kousek ucouvla. Už bylo dávno po svítání, nechápala, proč ty bestie už dávno nejsou zalezlé někde ve stínech. Pokud si Elena dobře vzpomínala na pohádky, jež jí matka vyprávěla jako malé každý večer, tvorové noci se světla báli. A ostré sluneční paprsky dokázaly jejich nehmotná těla spálit na prach.

Nezastavovali se, pluli nepatrný kousek nad zemí. Děsivější než strašidla z prastarých legend.

Prvnímu z tvorů noci Elena dokázala uhnout na poslední chvíli. Pod podrážkami se jí protočilo několik dobrých kamínků, jež překonaly okraj útesu a volným pádem se hnaly vstříc závratné hloubce.

Dívka jako omámená sledovala ten prapodivný výjev. Žádný z tvorů noci si jí ani nevšiml. Apaticky propolouvali kolem, vrhali se dolů ze skály.

Nechápala vůbec nic. A ani to to nestála. Jediné, po čem toužila, bylo nemožné. Nejvíc by si přála, aby bylo vše tak, jako dřív. Jenže ani ta nejsilnější kouzla nedokázala přetočit zpět ručičky na hodinkách času.

Po celou dobu, kdy kolem procházeli tvorové noci, se Elena nedokázala ani pohnout. Košili jí k tělu nepříjemně lepil studený pot ostré kontrastující s žárem, jaký cítila uvnitř. Balancovala na okraji útesu, stačil by jediný pohyb, rozeklaný kamenný výběžek by se snadno utrhl... Neměla nejmenší chuť následovat tuhle stínovou armádu.

Zástup tvorů noci nebral konce. Chvíle snad trvala tisíc let. Konečně se přiblížila poslední ze siluet. V momentě, kdy proplouvala kolem dívky, se smetanové mraky na obloze protrhaly a zpoza nich vyhlédl zářivý sluneční kotouč. Jeho intenzivní světlo zalilo vrchol skály. Slabý poprašek sněhu se proměnil na blyštivé diamantové zrcadlo.

To co následovalo, Elena nečekala. Do žeber ji udeřil zároveň nesnesitelný chlad, zároveň palčivé horko. Necelé dva kroky od ní, v místech, kde ještě před chvílí stál jeden z tvorů noci, vyšlehla oslepující bělostná záře, až si dívka musela rukama zakrýt oči.

Poté, co si dlaně z obličeje sundala, zjistila, že se dívá na hromádku popela sytě šedivé barvy, z nějž se linul slabý proužek dýmu, jak ještě doutnal.

„O jednu bestií míň," pronesla bez špetky soucitu. Nikoho nenáviděla víc než tahle bezduchá temná stvoření.

Zavanul silný vítr a jeho poryv se spirálovitě obtočil kolem útesu. Vítr do vzduchu zvedl i hromádku popela, jehož hořké částečky zaškrábaly na obličeji a napadaly jí i do očí. Elena bezděčně ucouvla. Svět se jí jevil jako rozmazané barevné šmouhy. Snažila se z očí dostat popel, jenž ji bodal v očích víc než nejostřejší dýky.

Elena udělala ještě jeden krok, ale tentokrát se jí hrůzou téměř zastavilo srdce. Její pravá noha totiž nedošlápla na pevnou zem, ale do prázdna. Dívka rozhodilo rukama do strany, snažila se udržet rovnováhu. Marně, nepodařilo se jí to. Ještě víc se nachýlila nad hloubku propasti.

Kolem uší jí zafičel vítr a ona začala padat. Od skály se odrazil Elenin táhlý výkřik prosycený strachem. Ovšem ani to nic nezměnilo na jednom jediném prostém faktu. Země, ač byla daleko, se nezadržitelně přibližovala.

Dívčiny slzy odplavily z očí všechen nánosy prachu i popela, bylo to jako krutý výsměch. Aby se mohla dívat, kolik ještě schází než dopadne na zem. Eleninu mysl zcela paralyzovala hrůza. Samotnou ji překvapilo, že jí hlavou nelétá pestrá mozaika splašených myšlenek; její mysl byla stejně zmrazená jako led na hladině řeky v zimě. Cop se jí rozpletl a vítr, jenž jí trhal s cípy kabátu, hnal do obličeje i prameny jejích světlých dlouhých vlasů.

K dívce zavanul vlahý vzduch, z nějž zároveň vanul chlad, který intenzivněl tím víc, čím déle padala. Další závan větru na okamžik odhodil z jejího obličeje divoce vlající vlasy a Elena nedokázala strachem ani vykřiknout. Rozeznala hladinu jezera, která vypadala jako monstrózní zrcadlo lesknoucí se v jasných slunečních paprscích.

______________________________
Ahoj, je tu další kapitola příběhu. Snad se vám bude alespoň trochu líbit. Tak co, jaké z ní máte pocity? Budu moc ráda za jakékoli vaše, připomínky, nápady, komentáře...♥️
Vaše -_Jana_-✨